Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

XIV.

Harry a Addie seděli vedle sebe na gauči a když Harry po dlouhé době promluvil, Addie sebou cukla.
„Nikdy jsem nikomu neukázal, co dělám v místnosti za závěsem, ale myslím, že když už víš všechno ostatní, zasloužíš si to vidět," zvedl se a už po paměti přešel k závěsu všemožných barev, jenž odtáhl a odemkl klíčem, který vytáhl z kapsy.
Vešel dovnitř a nechal otevřeno na znamení, že Addie měla jít za ním.

Ta na nic nečekala a vydala se ke dveřím. Pomalu překročila práh dveří a ovála ji vůně barvy a papíru, která ve spojení s vůní Harryho samotného vytvářela koktejl matoucí mysl. Usoudila, že jestli tohle jednou ucítí její bratříček, tak se jistě zblázní. Už teď se na ten den těšila.
„Tak co na to říkáš?" Zeptal se nervózně Harry, zatímco Addie okouzleně sledovala stěny pokoje, ze kterých na ní shlížely desítky modrých očí, jenž vídala každý den už od malička. Na malbách zdobících zdi vypadal Louis mladší než byl teď, podle toho jak si ho Harry pamatoval, mu v době nehody nemohlo být víc než osmnáct, běhal jí mráz po zádech, když si uvědomila, že mohla přijít i o něj.
„Je to naprosto nádherné," vydechla po chvíli a z očí se jí samovolně spustily slzy.
„Addie? Ty brečíš?" Harry k ní přišel blíž a ustaraně ji posadil na světle modré sofa.
„Ne, to jen že je to tak moc krásné a pojď sem," pevně ho objala, jako by to bylo naposledy.
„Addie- já nemůžu dý-chat!" zasípal Harry a Addie ho okamžitě pustila.
„Ježisi promiň! Opravdu moc se omlouvám!"
„To nic..." vydechl úlevně a ještě jednou se zhluboka nadechl.
„Dobře, konec legrace, musíme vymyslet, jak mému bratrovi oživíme paměť a jak vás dáme dohromady, nebo se zblázníš," začala přecházet po pokoji, dokud Harry nepromluvil.
„No, já už tak trochu začal s plánem, ale přitom co se za posledních pár dní stalo, jsem na to trochu zapomněl."
„Tak povídej."

~~~

*Uživatel S_buttefly odpověděl na váš komentář*
*S_buttefly zveřejnil příspěvek ve skupině Umění je v duši a srdci*
*S_buttefly vám poslal žádost o zprávy*

Louisův mobil cinkal, jako šílený a to stačilo zapnout wifi a nechat tím do něj proudit okem neviditelné internetové vlny. Skoro se ho bál vzít do ruky, protože cinkání neustávalo a vypadalo to, že mobil každou chvíli exploduje.
„Louisi, vypni si zvuk, nebo ti to vyhodím z okna, chci si číst!"
Tuhle hrozbu od od rána nervního spolubydlícího vzal Louis vážně a odemkl mobil, opravdu nehodlal riskovat, že se jeho miláček proletí. Všechna upozornění byla z Instagramu, jak nečekané, ale opravdu nečekaná byla odpověď na jeho komentář z před několika dní. Okamžitě na ni klepl a ukázal se mu kousek malby, který už sice viděl, ale znovu musel ocenit krásu a preciznost s jakou byl vytvořen.

S_buttefly: Doufám, že nebude vadit tykání? Ty bys koupil něco, co není celé? Moc děkuji, že si to myslíš, ale tenhle obraz náleží jen jednomu člověku, který ani neví, že jsem mu ho kdysi slíbil.

Bylo zvláštní, že se dokázal úplně vcítit do člověka, který napsal tenhle krátký text. A jeho pocity jej opravdu zasáhly, i když nebyl nikdy jeden z těch, co brečí u filmů a co si pamatoval, tak byl spíš trucovité dítě, které dokázalo sedět do večera nad talířem brokolice, nebo dostalo na zadek a místo pláče se vydalo udělat to samé, aby naštvalo mámu.
Teď po přečtení odpovědi cítil, jak ho v očích štípou slzy, cítil se, jako by se ho to osobně týkalo.

Pod tímto příspěvkem byl další kousek obrazu od uživatele S_buttefly a na ní se rýsovaly rty. Úzké, barvou spíše do červena, trochu mu připomínaly ty jeho, ale nebyl tak šílený, aby šel před zrcadlo si svou domněnku potvrzovat.
A tu si náhle uvědomil význam třetího upozornění a rychle přešel na soukromé zprávy, kde svítilo u jména tajemného účtu červené číslo dva.
Rozklikl.