Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

VII.

Když Louis ráno seděl u stolu v kuchyni, byl tišší, než bylo zvykem a Shawn si toho moc dobře všímal.
„Tak mluv, co je s tebou?" Sedl na židli vedle něj, Louis položil mobil, ve kterém byl do teď ponořený a svůj utrápený pohled zvedl ke svému spolubydlícímu.
„Nic, jen poslední dobou nějak špatně spím, buď nemůžu zabrat nebo se mi zdají noční můry, kterým nerozumím."
„Nechceš si o tom promluvit? Třeba to pomůže," usmál se a dotkl se jeho ramene.
„Ne..." vydechl, ale chvíli na to svůj názor změnil,
„...nebo já nevím, ničemu nerozumím. Ty sny jsou tak živé, jako bych už ty situace někdy zažil, ale to bych si snad musel pamatovat. Děsí mě to a celkem dost," zamumlal, jako by snad nechtěl, aby ho Shawn slyšel.

A on opravdu nechtěl, bylo mu trapné, že se ve svém věku bojí večer zavřít oči, protože netušil, co na něj v té nekonečné změti bláznivých představ, šťastných i hrozných vzpomínek čeká. Navíc teď zjistil, že se v jeho hlavě skrývá něco strašného, co jen číhá na moment, kdy mu ukáže tu nejhorší z nejhorších možných věcí, jaké si uměl představit.
„Budeš se mi smát, že? Je mi dvacet tři let a bojím se nočních můr," povzdechl si, neměl odvahu se svému spolubydlícímu podívat do tváře.
„Proč bych se ti měl smát, Lou? Pamatuješ, když jsem se nastěhoval? V té době jsem spal s rozsvícenou noční lampičkou, protože mě děsila tma. Bylo mi dvacet a bál jsem se tmy jako malý kluk," Shawn svého kamaráda spontánně objal, „a víš, díky komu jsem se z toho dostal? Tys mi pomohl, řekls ať si každý večer o stupeň snížím jas lampičky a já za dva týdny spal úplně bez ní a tma mě už neděsí."
„Díky, Shawnie," usmál se Louis a opětovně okolo něj obtočil ruce ve vzájemném objetí.

~~~

„Čau, bratře. Tak co, jak je? Nezajdeme do kavárny? Nebo na čínu, hm?" zamrkala Louisova sestra nevinně a ďábelsky se usmála, když si všimla, jak jejímu bratrovi po tváři přelétl výraz, který měl vždy, když se snažil něčemu odolat.
„To není fér, víš, že číně neodolám a využíváš to proti mně!" zamračil se modroočko na obrazovku mobilu, ze které se něj vítězně šklebila Addie.
„Já vím, ale jiným způsobem tě ven nedostanu, takže?" Zvedla jedno obočí.
„Dobře půjdu na čínu, ale protože chci já, s tebou to nemá nic společného, jasný?" Než to stačil položit, slyšel sestřin nadšený pískot.

~~~

„Tak, kam máme v plánu jít?" Addie jako vždy celou konverzaci obstarala sama a Louis momentálně její monolog o prodavačce v samoobsluze, která měla úplně strašný vkus na oblečení i vlasy, naprosto ignoroval.
„Znáš restauraci U Choa? Tak tam," Louis nechápal, jak zvládá nést dvě tašky z obchodů, kam ho proti jeho vůli zatáhla, v zrcátku si upravovat make-up a na nohou mít přitom ty mučící nástroje, boty na jehlách. On věděl, jak z těchhle bot bolí nohy, protože na střední prohrál sázku a musel na závěrečný maškarní večírek přijít v převleku. To by bylo v pohodě, kdyby kluci jako Louisovu masku nezvolili masku šlapky.

Mark - Tak Tomlinsone, máme pro tebe vymyšlenou tu masku, jen si nejsem jistej, jestli na to budeš mít koule. :D

Tuhle zprávu si doslova vybavoval, protože jeho odpověď na ni ho do všeho, co následovalo, mrštila po hlavě a on se ani nestačil rozkoukat. A to všechno jen, protože byl moc hrdý na to, aby to vzdal.
S přípravou masky mu nepomáhal nikdo jiný než Addie, takže to stálo za to, jako prakticky všechno na co sáhla. Ve výsledku vůbec nevadilo, že nesehnali paruku, protože když začala Addie čarovat s líčením, byla z Louise s lehkým strništěm holka, kterou by ohnul nejeden chlap. Oblečení byla kapitola sama o sobě, sestávalo se z síťových punčoch, minisukně, tílka nad pupík a něčeho s čímž Louis do poslední chvíle odmítal souhlasit, černých tang. Pro dokonalost si nechal i depilovat nohy a vzal si sestřiny boty na podpatku.
Vypadal jako dost slušná děvka, jak sám řekl a tato slova mu ostatně potvrdily i pohledy lidí ze školy. V ten den přiměl všechny hetero kluky z basketbalu přemýšlet o jejich orientaci a od ostatních se stejnou krevní skupinou získal telefonní čísla, kterých měl nakonec plnou kabelku.
Z toho večírku odcházel s povznesenou náladou, trochu kulhavou chůzí, protože když byl v náladě, vůbec mu nevadilo přijít o nevinnost na školních záchodcích s kapitánem nejlepšího fotbalového týmu města, který si asi v té době neuvědomoval, že je zarytý heterosexuál.
Když na to tak vzpomínal, vlastně to nebylo tak špatné, i když Louis ze dne po večírku by s ním asi nesouhlasil, ta kocovina a neschopnost si sednout se projevily v plné síle.

„Louisi, vůbec mě neposloucháš!" Křikla Addie a Louis málem nadskočil leknutím.
„Proboha, chceš mě zabít?" chytil se za srdce, které mu zřejmě mínilo vyletět z hrudi.
„Teď zrovna ne, ale neposloucháš mě a už jsme tady," opravdu stali před restaurací Choa a Louisovi se začaly sbíhat sliny, jen co ucítil vůni jarních závitků.
„A taky mám překvapení, protože jsem slíbila Harrymu, že vás seznámím, tak je tady, ahoj Harry!"
„Harry?" vypískl překvapeně Louis, když u stolu spatřil slepého chlapce jeho snů.
„Louisi?" Harryho hlas zněl úplně stejně překvapeně.
„Počkat! Okamžitě chci vědět, jak se znáte, no to mě poser, dohazuju ti někoho, koho znáš..."