Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

XIII.

Harry hned poté, co se trochu uklidnil, chtěl jít domů. Samozřejmě ho Addie nemohla nechat jít samotného, ne v tomhle stavu, proto se převlékla do pohodlné teplákovky a doprovodila ho až domů, kde na jeho přání i zůstala. Nevěděla, proč ji tam chtěl, když se stejně zavřel v pokoji, kde maloval a byl tam už poslední tři hodiny. Blížil se čas oběda, když odtamtud Harry vyšel s uslzenýma očima a celý od barev.

„Harry? Jsi v pořádku?“ Addie se na něj se starostí podívala. Jeho oči byly jako v mlze a podle všeho už neměly, co plakat.
„Ano,“ promluvil hlasem chraplavějším, než kdy slyšela. Stále seděl strnule na pohovce vedle Addie a potichu sledoval seriál, jehož děj stejně nevnímal.
„Nechceš mi to vysvětlit? Myslím, to jak ses v podstatě zhroutil,“ trochu sebou cukl, ale dál se nehýbal.
„Harry?“
„Bojím se, že to nedokážu,“ hlesl skoro neslyšně a podíval se jinam.
„Myslíš zamilovat se?“ Zkusila to Addie opatrně, Harry se však k jejímu překvapení jen hořce zasmál.

„Ne, tak docela. Já nevím, jestli dokážu milovat někoho, kdo si nepamatuje, že mi mé city kdysi opětoval, i když je to možná lepší,“ hlas mu přeskakoval a i když se Addie hodně snažila, jeho slova nechápala.
„Nikomu jsme tenkrát nic neřekli, báli jsme se, že by nás odsoudili,“ začal mluvit bez vyzvání a Addie věděla, že teď bude lepší se na nic neptat a jen ho nechat mluvit, „…poznal jsem ho hned, jakmile na mě poprvé promluvil. Jeho hlas se za těch pět let vůbec nezměnil a já se zase cítil jako šestnáctiletý po uši zamilovaný kluk. On, ač byl a stále je o dva roky starší, byl vždycky větší citlivka. Teď by tě to asi překvapilo, ale dřív jsem byl ten nahoře a moc jsem si ten post užíval.
Jeden můj "kamarád" slavil narozeniny a my se rozhodli, že svoji lásku konečně ukážeme světu. Jeli jsme tam, k tomu domu na pláži a bavili se, ale on pak navrhl, že zajde pro ještě nějaké pití, já už byl mimo, protože jsem nebyl zvyklý pít. Přišel za mnou oslavenec a můj nejlepší kamarád. Choval se jinak a říkal jiné věci než normálně. Mohla za to přemíra alkoholu, že jsem v něm viděl svého přítele a že na jeho nabídku přistoupil,“ odmlčel se a pak pokračoval.
„Spolu jsme šli nahoru, líbali se, mazlili se a mně vůbec nedocházelo, že to není Louis. Až ve chvíli, kdy do pokoje vrazil můj opravdový přítel, mi došlo, co jsem udělal,“ otřel si rukávem uslzené oči.
„Myslím, že kdybychom nebyli tak daleko od města, utíkal by pěšky, ale takhle mu nezbývalo než se zavřít v autě a čekat. Už vůbec neplakal, jen seděl a koukal před sebe, já bych se na jeho místě zhroutil. On ne, vždy byl psychicky silnější než já.
Vyjeli jsme na dálnici a on stále mlčel, to ticho bylo horší, než kdyby začal křičet a nadávat mi.
"Mohl bys prosím něco říct?" Řekl jsem tehdy a on se na mě s prázdným pohledem podíval.
"Co bych měl říkat? Nemám potřebu vědět, co se tam přesně dělo, stačí mi to, co jsem viděl, abych si udělal obrázek," promluvil po další nekonečné chvíli.
"Lou, můžeš se uklidnit? Nic to neznamenalo!" Chtěl jsem ještě dodat, že miluju jenom jeho, ale on začal vyšilovat a sáhl po klice. Chtěl jsem ho chytit, ale pod tíhou vyprchávajícího alkoholu jsem strhl řízení a narazil přímo do svodidel. Nebylo mi osmnáct, tudíž se docela řešilo, že jsem zničil rodičům auto, ale kvůli důsledkům naší nehody rodiče spíše než auto, řešili můj zdravotní stav,“ už se slzy nesnažil skrývat.
„Louis měl stejně jako já vážné zranění hlavy, jenže u něj se projevila ztráta paměti a já-“ teď už to Addie nevydržela a přerušila Harryho dlouhý monolog.
„Ty jsi oslepl. A Louis, který byl v tom autě s tebou, je Louis, můj bratr,“
dopověděla za něj, načež Harry přikývl a ona sebou praštila do polštáře, který za zády a vjela si prsty do tmavých pramenů vlasů.

„Vím, je to těžko uvěřitelné, ale je to pravda,“ povzdechl si její kudrnatý kamarád.
„Ne, já ti věřím jen- musím to trochu zpracovat, protože proboha! Můj bratr s tebou chodil a nepamatuje si to! Měli jste nehodu a já-já se asi zblázním.“

~~~

Mezitím Louis netrpělivě přecházel po bytě jako lev v kleci. Addie mu od včerejška nedala vědět o Harrym ani slovo a on byl každou sekundou nervóznější.
Jeho mobil ležící na stole po hodně dlouhém klidu zacinkal a on se k němu rozběhl. Samozřejmě by to nebyl Louis, aby se nekopl do palce o práh dveří.

„Do háje!“ Zanadával nahlas, když si prohlížel své dílo. Modrající palec a nehet podlitý krví. Vlastně za událostí minulých dní úplně zapomněl, že nějaký mobil vůbec existuje, ale včera byl tak vynervovaný z Harryho, že nemyslel na nic jiného. Chtěl mít jistotu, že je v pořádku, ale neznal jeho telefonní číslo a tak mu nezbývala jiná možnost než zavolat Addie. Doufal, že bude vědět, kam by mohl jít, protože v takovém stavu by neměl být sám.

Když mu Addie pozdě večer poslala fotku Harryho se zprávou, že je u ní, měl jasno ve dvou věcech.
Brzy navštíví svou sestru a že má novou tapetu.

~~~