Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

XXIX

Víkend Harrymu utekl jako mávnutím kouzelného a to jen díky Liamovi, který se ukázal, jako asi nejlepší společník pro pobyt v nemocnici.
Vždy, když měl pocit, že se kudrnatý začíná zase moc zabývat, tím jestli se operace podaří, vzal ho třeba na procházku po nemocnici nebo se prostě na něco zeptal.

Louis byl v nemocnici sotva začaly návštěvní hodiny a po překonání počátečního fangirlingu ze setkání s Liamem a zjištění, že je to vlastně úplně normální kluk v jeho věku, se začal věnovat Harrymu.

„Motýlku, vůbec se neboj dopadne to dobře,“ drželi se za ruce a Harry se na Louise usmál.
„Je to možná jen pocit, ale zdá se mi, že se snažíš uklidňovat víc sebe, protože já jsem celkem v klidu.“
„Ne to-“
„Lou, klepou se ti ruce, cítím to z tebe, jsi jako na jehlách.“
„Jsem asi hodně špatný lhář, že?“ Harry se natáhl a lehce ho políbil na čelo.
„Přede mnou lhát nemusíš, chápu, že máš strach, i já mám, ale říkám si, co horšího než že budu stále slepý se může stát?“ Louis při pohledu do jeho tváře roztál.

„Asi máš pravdu, ale stejně budu nejradši až bude po všem,“ přitáhl si ho k sobě a kudrnatý už čekal, že ho políbí, ale Louis jej jen pevně objal, párkrát se nadechl vůně jeho vlasů a líbaje ho na krk se odtáhl.
„Věř, že já taky,“ položil mu dlaň zezadu na krk a ukradl si jeho rty pro sebe.
„Aw, vy jste tak sladký, že snad dostanu cukrovku!“ Liam je rozněžněle sledoval a úplně nenápadně si je vyfotil na mobil.

Liam byl sám už delší dobu.
Před třemi lety měl přítelkyni, byli spolu šťastní a on ji chtěl požádat o ruku, jenže Katherine byla baletka a její život byl jeden velký kolotoč. Na večer ten den měli domluvenou večeři, při které měl v plánu žádost uskutečnit, jenže Katherine musela nečekaně odletět na vystoupení. Liam cítil, že něco není v pořádku a chtěl jí zavolat, aby zůstala, ovšem už se nedovolal.
Druhý den ráno ve zprávách hlásili havárii letadla, ve kterém Katherine letěla a on se uzavřel do sebe. Nechtěl nikoho vidět a dalším vztahům se vyhýbal, no když teď viděl, že život dal tomuto páru druhou šanci na štěstí, napadlo jej, že možná i na něj někde někdo čeká a život mu sice zavřel dveře, ale otevřel okno, jde jen o to to okno najít.

~~~

Addie se probudila a poslepu sáhla vedle sebe, hledajíc horké objetí, ve kterém by se mohla zahřát, ale místo vedle už bylo vychladlé. Zmateně se posadila s úmyslem utřídit si myšlenky.

Jistě věděla, že v neděli večer poprosila Jamieho, jestli s ní zůstane, samozřejmě ve vší počestnosti, protože nechtěla zůstat sama. Byli spolu v kině na nějakém novém hororu, jehož název ani neznala a ona byla vyděšená k smrti, takže opravdu nechtěla trávit celou noc sama v osamělém bytě.

Ovšem teď tu s ní nikdo nebyl a byly jen dvě možnosti, buď odešel, nebo...
K dalším úvahám už nedostala příležitost, protože se dveře pomalu otevřely a za nimi stál Jamie s tácem se snídaní v rukou.

„Ach jo, chtěl jsem tě probudit až se snídaní, jak ses vyspala?“ Posadil se na kraj postele.
„Dobře,“ snažila se nedat na sobě znát určité rozpaky z toho, že Jamiemu nevěřila.
„A nestalo se něco? Tváříš se nějak divně,“ hodil po ní ustaraný pohled.
„Myslela jsem, že- žes odešel,“ provinile sklopila oči, ale hned na to jí Jamie pozvedl hlavu prsty.
„Addie, to bych nikdy neudělal,“ skoro nepatrně se naklonil dopředu a Addie udělala samovolně to samé, takže je během chvilky dělily pouhé centimetry.
A pak poprvé spojili své rty v polibku, kterým Jamie svá slova potvrdil.

~~~

„Zítra tady s tebou budu celou dobu,“ Louis držel Harryho ruku a společně poslouchali živý koncert, ke kterému přemluvili Liama.
„To doufám, chci, abys tu byl, než mě odvezou na sál,“ stiskl modroočkovu ruku.
„Neboj se, budu tady,“ usmál se a dal si záležet na tom, aby úsměv pronikl i do hlasu.

Do dveří vešla doktorka s dlouhými vlasy staženými do ohonu.
„Pane Stylesi, je mi líto, ale budete se muset rozloučit, musíme udělat posledních pár testů před vaší zítřejší operací. Vyžádal si to pan doktor Malik kvůli vyšší pravděpodobnosti úspěšné operace.“ Harry smutně zakňučel, ale věděl, že je to nutné.
„Lásko, zítra jsem tady jako na koni, ano?“
„Dobře, ahoj.“
„Ahoj.“

Louis se rozloučil i s Liamem a rovnou z nemocnice se vydal do cestovní kanceláře, kde vyzvedl dvě letenky, které v neděli večer objednal a zaplatil přes internet.

Strašně se těšil až Harry uvidí to, co pro něj sehnal. Těšil se až Harry uvidí. Hodlal vypadat, co nejlépe, ač měl pocit, že Harrymu by připadal hezký i s těmi příšernými dioptrickými brýlemi, které měl nosit, ale z vlastního přesvědčení je nenosil. Přeci jen už si ho tolikrát "prohlížel" hmatem.

Doma začal probírat skříň, aby se zítra jen obléknul a mohl jít.
„Shawnie? Co si mám vzít zítra na sebe?“ Shawn se ležérně opíral o rám dveří, ale když uviděl, jak Louis vytahuje ze skříně oblek, který snad pamatoval dinosaury, musel se do toho vložit.
„Zaprvé, tuhle příšernost okamžitě vyhodíš, tohle ti nedovolím si vzít, ani kdyby ses postavil na hlavu. Připomíná mi to mýho dědu...“
„Co vím z fotek, tvůj byl vždycky elegantní, ne?“
„To jo, ale podobnej měl, když ležel v rakvi. Nech to na mně a uvidíš, že Harry bude mít co dělat, aby to z tebe nestrhal už v nemocnici!“
„Tak fajn,“ začal se smát s přetočením očí a oblek hodil na zem.