Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

V.

„Tak, jak ses měla?“ Louis překvapil svou sestru hned v předsíni. Věděl, že si bude muset přijít pro klíče, které tu nechala a hodlal toho využít.
„Co ten tvůj kamarád?“ Slovo kamarád řekl výsměšným tónem a čekal, že se mu sestra přizná. Hlavu by jí neutrhl, je dospělá, ale mrzelo ho, že mu lže. Myslela si snad, že by jí to nepřál? On chtěl pro svou sestřičku vždy jen to nejlepší, možná byl až moc ochranářský, ale to proto, že svou sestru miloval a nechtěl, aby jí někdo ublížil.
„Fajn, Harry by tě rád poznal,“ usmála se Addie a od bratra si vzala klíče.
„To už je to mezi váma tak vážný, že chce poznávat tvoji rodinu?“ Louis byl překvapený. Opravdu nečekal, že by si Addie našla někoho opravdu zodpovědného, někoho u koho by se Louis nemusel bát, že ji bude podvádět nebo ubližovat jí.
„Co? Harry je můj kamarád, ne přítel, už jsem ti to říkala!“ Zamračila se Addie a zula si boty na podpatku, ze kterých ji už bolely nohy, protože se rozhodla tu ještě zůstat.

„Tak promiň, že je to těžko uvěřitelné. Je ti osmnáct, tak pochop, že každý neznámý muž ve tvém životě je pro mě důvod k nervozitě,“ povzdechl si modroočko opírajíc se o rám dveří.
„Já vím, slíbil jsi mámě, že se o mě postaráš, ale uvědom si, že nejsem dítě, já už se o sebe dokážu postarat, víš?“ Louis to věděl moc dobře, ale bylo těžké se dívat na sestru jako na dospělou. Otec opustil jejich mámu, když byla podruhé těhotná, kvůli jiné mladší ženě a pak jejich máma onemocněla. Addie bylo dvanáct, Louisovi šestnáct a najednou byli na světě úplně sami. Oba měli jít do dětského domova, ale tam byla obrovská pravděpodobnost, že je rozdělí a to Louis nemohl připustit, slíbil přece mámě, že se o sestru postará.
Louis si zažádal o zplnoletnění a pak svou sestru vychovával.
Byla pro něj vším a ani si to neuvědomovala.

„Louisi, nesedneš si? Stojíš tam už pět minut,“ trochu zmateně zamrkal, když na něj Addie promluvila.
„Jo, jasně,“ posadil se vedle ní a zadíval se jí do očí,
„...opravdu s ním nechodíš?“
„Ne, Loui. Harry je gay a to by nemělo smysl, nemyslíš?“
„To máš určitě pravdu,“ zasmál se Louis a po dost dlouhé době si s Addie uvařili kakao, oprava, Addie uvařila.

~~~

Adiina návštěva se nakonec protáhla, takže odcházela až v šest. Louis pak zůstal v kuchyni sám, protože se Shawnem se kvůli včerejší mikro hádce nebavili a oba byli moc tvrdohlavý, aby se omluvili.

Probíhal očima příspěvky na skupině a zastavil u nové fotografie od S_buttefly. Možná na chvíli zapomněl, jak se dýchá. Z fotogalerie se na něj díval pár dokonale reálných očí, jakoby někdo vážně vyfotografoval oči člověka a opět mu připadala celá malba neskutečně povědomá. Skoro se začínal bát. Navíc mu přišlo více než zvláštní, že tyto příspěvky většinou nikdo nekomentuje, proto poklepal na komentáře a začal psát.
"Je neuvěřitelné, co dokážete vytvořit na papíře, vaše práce se mi vážně moc líbí, dokonce bych si takovou malbu i koupil domů a vždy před spaním se díval na tu dokonalost. Máte opravdový talent, kterého je jen na internet škoda."
Odeslal. Až po chvíli si uvědomil, že opravdu poprvé něco okomentoval na Instagramu a byl překvapený, jak moc toužil po odpovědi, která ani nemusela přijít. Takhle napnutý nebyl ani, když se měl dozvědět, jestli ho přijali na vysokou. Nepřijali, ale to není důležité.

Do kuchyně vešel Shawn a trhnul sebou, když jeho oči zasáhlo světlo.
„Proboha, co tu ještě děláš Louisi?“ Šeptal přecházejíc ke kuchyňské lince, kde si do sklenice napustil trochu vody.
„Sedím, proč?“
„Třeba proto, že je jedenáct v noci a zítra není volno?“ Louis si to vůbec neuvědomil, celou dobu se kochal pohledem na malbu, podvědomě si ale uvědomoval, že hlavně čeká na odpověď.
„Lou? Já... Chtěl jsem se omluvit, neměl jsem říkat takové věci o tvých kamarádech.“
„Ne, neomlouvej se, máš pravdu jsme líní,“ zasmál se modrooký a teatrálně si zívl.
„Stejně promiň. “

~~~

„Dobré ráno, Michelle. Co je dnes potřeba udělat?“ Louis měl na druhý den kupodivu opravdu dobrou náladu a měl pocit, že mu ji nic nemůže pokazit, ale to se dost spletl.
„Dobré, Louisi. Vaši dnešní práci máte již nachystanou na stole, ale nejsem si jistá, že budete nadšený.“
„Snad to nějak přežiju,“ smál se, dokud neuviděl svůj stůl, který pod návalem papírů nebyl vidět.
„Co to proboha...?“ Nedokončil, jelikož ho přerušil hlas jeho ryšavého kamaráda, který však nikde nebyl.
„Konečně jsi tady! Tuhle reakci jsem měl i já. Tohle všechno jsou daňová přiznání, původně je měl roztřídit Peter Newton, ale ten parchant si vzal dovolenou, takže to všechno hodili nám, budeme rádi, když to bude do večera hotový,“ do uličky mezi stoly se vyklonila zrzavá rozježená hlava.
„No, to teda budem, asi ho zabiju.“ Veškerá dobrá nálada byla pryč a už se během dopoledne nevrátila.

Do dvanácti toho s Edem udělali celkem dost, ale už se ani jednomu nechtělo vracet k ještě stále docela objemné hromadě papíru.
„Nepůjdeme už na oběd?“ Zaskuhral Louis a praštil hlavou do papírů, které zrovna probíral.
„Myslím, že už bychom mohli.“ Společně se vydali ven z vydýchané kanceláře protahujíc si ztuhlé svaly.
„Zajdeme na čínu? Prosím! Potřebuju nakopnout jinak to dneska nedám,“ zasténal na oko zoufale Louis a Edovi nezbylo než toho ztroskotalýho, otravnýho a čínou posedlýho prcka vzít opět do té stejné restaurace.
„Víš, že jsi neskutečně otravnej?“ Zeptal se, když vcházeli do podniku, jež se pomalu ale jistě stával jejich druhým domovem.
„Jo, ale stejně mě miluješ,“ mrkl na něj modrooký a zasmál Edovu přetočení očima.

„Kam si sedneme?“
„Hele, to je ten kluk, co jsem si k němu sedl,“ Ed ignoroval otázku svého kamaráda a zamířil k téměř prázdnému stolu. Téměř proto, že u něj seděl chlapec, spíš mladý muž ve slunečních brýlích, jenž Louise učaroval na první pohled.