Nesmrtelná trojka

46. Sedm let přízrak

Naomi
Sedm let jsem pátrala po světě a podívala se všude. Spatřila jsem duchy, kteří mě ani neviděli. Oni mě nemůžou vidět, jelikož jsem přízrak. Byla jsem několikrát za Oliverem a spatřila jeho duši ve vězení pod dohledem draka a mé duše. Oslabovali ho.
Jak jsem asi pochopila, nemohla bych se vrátit domů bez duše. Oni mě neviděli, ale já je. Viděla jsem každý detail růstu Elizabeth. Každý den jsem se u ní zastavovala. Měla jsem neuvěřitelnou rychlost.
Stála jsem na Eiffelově věží a rozhlížela se. Byla tu nádhera. Uslyšela jsem najednou hlasy a rozhlédla se, odkud jdou. Šly od nebe.
,,Naomi Cullenová, zavři oči... Zavři oči a mysli na mě. Na toho, který tě tak dlouho sleduje." Zavřela jsem oči a pozvedla obočí. Bylo to divný. Nevěděla jsem, kdo mě tak sleduje. Prostě jsem ale myslela, kdo by to mohl být.
Náhle jsem se objevila někde jinde a rychle otevřela oči. Vycítila jsem to. Byla jsem na nějakém divném místě, kde přede mnou stál muž s dvěma ženami. Ten muž se na mě usmál.
,,Jsem rád, že jsme se setkali. Zjistil jsem o tobě tolik zpráv. Prý si dokázala uvěznit svého protivníka ve vězení pod dohledem kousku tvé duše a draka." ,,Ano. To je pravda." Odpověděla jsem, i když žádná otázka nevyzněla.
,,Kriste, můžeme jít?" Zeptala se ta žena, která mě probodávala očima. Netvářila se mile. ,,Katrin. Já vím, že nemáš ráda tenhle rod, ale mě Naomi zajímá. Jestli ti to tak vadí, můžeš jít." Stála tam a nehnula se. ,,Doopravdy. Katrin můžete jít." Zamračeně se na něj podívala a zmizela. Já se podívala na něj.
,,Neznáš mě, ale ani jsi moc nevěřila, že žiju. Nikdo na mě nevěřil. Jsem v bibli a v knížkách... Jsem Bůh." Překvapeně jsem vyvalila oči, vážně jsem věřila faktu, že je to Bůh. Proč by ne? Existují upíři, měniči, čarodějky a i vlkodlaci, tak proč ne i bůh s anděly?
,,Pojď se mnou. Rád bych si s tebou promluvil." Kývla jsem a ona máchl rukou tak rychle, že jsem jen mrkla a objevili jsme se na nějaké chodbě.
Šel na jednu stranu a já za ním. Vůbec jsem nikoho na chodbě neviděla. Jen jsem pak slyšela hlas od schodů. Vylezli jsme po schodexh nahoru a spatřili bílé dveře. Ono tu hele bylo všechno bílé. Otevřel dveře a objevili se na nádherně prostorné kavárně. Oni mají v nebi kavárnu? Proletělo mi hlavou a Bůh se pro sebe usmál. Jakmile jsme vešli dovnitř, všichni stichli a dívali se na nás. My jsme šli za nějakou paní, která měla bílé šaty se zpátky orámováním na sukni a na rukávech.
Oznámil ji, že si zabírá stůl pětasedmdesát a on tam vyšel s mým doprovodem. Usmál se a pokynul mi, abych si sedla. Sedla jsem si a on naproti mě. Byli jsme na balkoně ve vzdálenějším rohu.
Až teď jsem si všimla našeho rozdílu. Oni byli skoro normální. Měli jen našedlejší pleť, ale já narozdíl od nich byla průhledná  To jsem věděla a musela si na to zvyknout. Chvíli mi to potrvalo. Duchové na zemi měli bělejší a průhlednější pleť, já jí měla ještě větší.
Chtěl něco říct, ale než začal, něco na něj zaútočilo. Bylo to něco černého a vypadalo to jako vrána. Rychle jsem se vymrštila ze židle a skočila na to. Kloblo mě to a shodilo dolů z balkonu. Rychle jsem se otočila a rozevřela dlaně. Dole pod námi bylo zábradlí, doufala jsem, že se ho chytnu a taky jsem se ho chytla. Několik lidí tam vykřiklo. Zamávala jsem jim a pustila. Zpomalil se pád a já dopadla na všechny čtyři.
Podívala jsem se na tu vránu, ležela na zemi. Dva stráže ji hned chytli a odvedli pryč. Pro mě přišli taky dva stráže a chtěli taky odvést, ale objevil se tu Bůh a usmál se na mě.
,,Máš dvě hodiny, aby ses tu porozhlédla. Katrin ti bude dělat společnost. Já si musím něco vyřídit." Kývla jsem a on odešel. Podívala jsem se na Katrin, která se zamračeně dívala na mě a pak někam šla, šla tam, kde byla bílé dveře. Vešla do nich a nechala mi otevřené dveře. Vešla jsem hned za ní.
Objevili jsme se v nějakém světě, asi v duchovním a já se rozhlédla. Bylo tu několik lidí, kteří zahynuli. Bylo to tu vážně překrásné.
Katrin se na mě dívala se zamračeným pohledem-co chci dělat... Pokrčila jsem rameny a rozešla se někam. Katrin si odfrkla a zamířila si to úplně někam jinam. Ještě na mě zavolala ve smyslu, že za dvě hodiny ať tu jsem.
Rozhlížela jsem se a usmívala se. Ostatní mě taky s úsměvem pozdravovali a já jim to oplácela.
,,Ahoj, nejsi ty Naomi?" Zeptala se taková paní. ,,Ano jsem." Odpověděla jsem jí, která se na mě hned potom usmála. ,,Jsem tvá praprateta Hannah. Ráda tě poznávám. Tvá praprababička o tobě mluvila a viděla tě mluvit s tvou matkou, Nellou." Usmála jsem se a přikývla. Pak jsem zesmutnila.
,,Asi vím, co se stalo. Použila jsi kouzlo, které má Olivera zadržet, ale můžu ti poradit. Ten dotyčný se nemusí jen takhle uvěznit. Silou vůle a srdcem ho dokážeš přemoct.
Kývla jsem a pak se podívala tím směrem, kam se dívala. Stála tam Katrin.
,,Bůh si přeje, abychom šli dřív, Naomi." ,,Katrin.... Ahoj...." Pozdravila ji. ,,Hannah... Ahoj." ,,Dlouho jsi u nás nebyla." ,,Vím. Ale brzy to napravím." Kývla a na mě se znenadání usmála. Nechápala jsem to, ale byla za to ráda.