Sutechův syn ✓

12.Zasvěcení, dar a útok

Jakub

Ráno po mém příchodu Horova chrámu jsem byl zaveden do síně očisty.
Kněžští novicové mě svlékli a oholili mi celé tělo krom hlavy, vlasů se nevzdám.
Poté mne vykoupali, osušili a oblékli do bederní roušky (suknice zakrývající pouze střední partie).

Jeden kněz mě odvedl do kaple, kde musím zůstat a čerpat energii proudící z otcovy sochy.

Sedím v kapli asi hodinu, snažím se meditovat, ale mé myšlenky stále zabíhají k Lukášovi a naší první společné noci.
Je to zvláštní pocit. Jsem přece syn vládce Egypta, rozený vůdce. A přece jsem se zcela odevzdal jinému.

Měl jsem to být já, kdo bere a ne naopak. Přesto si myslím, že jsem udělal správně. Asi je to magie té sochy, co ve mně probouzí takové pocity.

Skutečná je pouze má ochota dovolit svému příteli, aby si mě bral znovu a znovu, pokud bude chtít.
Rád se mu podřídím.

Z tohohle přemýšlení mě vyruší zvuk otevírajících se dveří a příchod velekněze.

„Jak se cítíš, Jakube?" mrkne na mne, skoro jakoby tušil, co se mi zrovna honilo hlavou.

„Více než dobře, vznešený Hordete," odvětím s úsměvem.

Bílý sokol si mě dobře prohlédne, zastaví pohledem na bouli v mé suknici a uchechtne se.

„To vidím. Pojď se mnou, tvé zasvěcení je u konce."

Už? To bylo rychlé. Škoda, cítil jsem tu takový klid a mír..
Přesto s úsměvem vstanu:

„Tak brzy? Těch pár hodin bylo uklidňujících."

Velekněz mi s pobavením odpovídá:
„Rituál trval dva dny.
Až se umyješ, oblékneš a najíš, otevřu ti portál do Abydu. Tvůj přítel již na tebe čeká.
Leda bys měl chuť zdržet se zde ještě jednu noc. U mě.."

Co? On mě balí? Pff, je sice dost hezký, ale podvést Lukyho? Ani náhodou.

„Ne, děkuji vznešený, počkám s tím na SVÉHO kluka.."

Lukáš

Abydoský velekněz mě velmi potěšil informací, že nebudu muset do Duatu, do síně Posledního soudu. Usir mi udělí audienci ve své svatyni přímo v chrámu.

Už abych to měl za sebou. Ti kněží po mně vrhají tak zlé pohledy. No, nedivím se jim.
Syn Sutecha v Usirově chrámu, to zní jako hodně špatný vtip.

Čekal jsem asi hodinu, když pro mne přišel jeden kněz a beze slov odvedl do hlavní svatyně.
V ní spatřím sedět na trůnu modrého boha.

Vysoký muž s modrou kůží, faraonskou berlou a důtkami a korunou Atef, kombinací bílé koruny Horního Egypta a péřové koruny. Pokleknu na znamení úcty.

Pohlédne na mou tvář a s mírným úsměvem mne vyzve k usednutí.

„Vítej, synovče. Velice rád tě poznávám. Takže ty si myslíš, že dokážeš porazit mého bratra, samotného boha zla? Jak to chceš provést?"

Uctivě skloním hlavu a vysvětluji:

„Věřím v to, vznešený vládce podsvětí. Potřebuji k tomu ovšem tři mocné artefakty. Reovo oko, Diův aegis a Ódinův gungnir."

Modrý bůh pokýve hlavou na znamení souhlasu a povídá:

„Ano. Tyto relikvie ti opravdu dodají sílu potřebnou k boji se Sutechem, ale bude velmi těžké je získat.

Řečtí a severští bozi nejsou přátelští k jiným, než jsou oni sami. Přesto se mezi nimi dají najít i spojenci. Poznat je však musíte vy.

S prvním artefaktem nebude problém. Re stojí na straně mého syna, jistě vám pomůže."

Na okamžik se odmlčí, než slavnostně pokračuje.

„Dávám vám své požehnání. Já, bůh plodnosti a vzkříšení. Pán Duatu a nejvyšší představený Posledního soudu.

Také ti předávám tento amulet.
Pilíř Džed, symbolizující mou páteř.

Ve starobylém městě Onu užijte moc Heka na Džed a otevře se vám cesta ke slunečnímu bohu.

Přeji vám mnoho štěstí ve vašem úkolu." Usir se naposledy usměje a zmizí.

Mám ohromnou radost. Nejen, že jsem setkání s Usirem přežil, ale navíc jsem dostal jeho požehnání a Džed.
A hlavně mi přišla skvělá zpráva. Jakub do hodiny dorazí do Abydu.

Chybí mi. Společně tu přečkáme noc a ráno opět vyplujeme.
Zastavíme se zřejmě jen v Mennoferu, hlavním městě Dolního Egypta a navštívíme chrám Ptaha, patrona řemeslníků a umělců.

Jakub

Konečně jsem v Abydu. Rychle kráčím k Usirovu chrámu, před kterým stojí krásný mladík s nádhernýma čokoládovýma očima. Zrychlím a doslova se vrhnu Lukášovi do náruče.

Luky mě místo pozdravu vášnivě políbí. Tolik mi chyběl.

Cestou do našeho dnešního příbytku si vyprávíme zážitky.
Lukáš dost žárlí, když se zmiňuji o Hordetovi a nejraději by se za ním vydal a jednu mu vrazil. To je tak roztomilé. Později mu v posteli dokážu, že patřím jen jemu.

Druhý den vyplouváme do Chemenu, města zasvěceného bohu moudrosti a magie Thovtovi.
Lukymu se to moc nelíbí. Spěchá a raději by plul až do Mennoferu, ale já mám nacvičené psí oči, takže vyhraji.

Cesta do Chemenu trvala dva dny. Vzpomínal jsem na našeho společného přítele Tomáše, syna Thovtova.

Vyprávěl mi, že někde na území chrámu vědění je ukryta tajemná Thovtova kniha.
Údajně je plná mocných kouzel, například porozumnění řeči zvířat, oživování mrtvých (fuj) a jiných.
Tom se chce pokusit tu knihu najít.

Po prohlídce chrámu a města jsem se vydal k bráně do pouště.
Toužil jsem na pár minut uniknout lidem. Postupoval jsem opatrně písčitou plání jen do vzdálenosti několika metrů od města.

To byla ale strašlivá chyba.

Zničehonic jsem stál v obklíčení asi dvaceti mužů v černých oděvech s meči v rukou.

Za nimi stojí dva další, každý drží v obou rukách dlouhé nože a tváře jim zakrývá lví maska.
U Hora!
Snad to nejsou Sachmetini Duchové nožíři?

Vedle duchů se zvedl oblak písku a odhalil mému pohledu holohlavého muže v rudém rouchu se psí maskou a holí zakončenou hlavou psa.

Mág! Zřejmě vyšší kněz Sutecha.
Jsem v háji...