Sutechův syn ✓

4.Oči

Lukáš

Dali jsme si s Tomem přestávku na svačinu, ale já hlad nemám.
Jsem stále plný energie. Sešel jsem tedy dolů do přijímacího pokoje a usedl na pohovku.

Napadlo mě zkusit kouzlo přenosu sám. Kámen jsem sice zničil, ale mám propisku.
Položím ji na kraj stolku. Uklidním se, soustředím, myslím na tužku a na prostředek stolu, kam ji chci poslat.
Když si myslím, že jsem připravený, uvolním energii.
Propiska zmizí, ale vzápětí se v uprostřed stolu objeví její zbytky.

„Sakra!" zanadávám hlasitě.

„Ahoj, co to tu vyvádíš?" ozve se za mnou překvapený hlas, až leknutím nadskočím.
Prudce se otočím a zalapám po dechu.

Stojí tam vysoký kluk sportovní postavy s černými, nakrátko ostříhanými vlasy. Mě však zaujaly jeho oči.
Jsou světle modré, jako jarní obloha a já se mu v nich téměř utopil.

„Eh, no, snažím se přenést předmět, ale vždycky ho zničím." vyblekotám.

Usměje se tak úžasně, až se mi v břiše usídlilo hejno motýlů.
Je tak krásný...

„Dal jsi do toho moc síly, že?" zeptá se.

Pouze přikývnu.

„Měl jsem stejný problém. Trik je v tom, že nestačí jen uklidnění a soustředění. Musíš také myslet na něco hezkého, něco, co máš rád. Zkus to."

Kývnu a přemýšlím, co si představit. Napadá mě jen jedno. Nebesky modré oči toho černovláska.

Vytáhne z kapsy kámen, podá mi ho a já se soustředím. Uvolňuji energii a kamínek zmizí jen proto, aby se vzápětí objevil na stole celý a bez poškození.

„Já to dokázal!" vykřiknu a s úsměvem se otáčím k neznámému.

„Moc ti děkuji."

„Nemáš zač." odpoví s dalším úsměvem.
„Rád jsem ti pomohl. Jmenuji se Jakub a ty?"

„Lukáš."

Podáme si ruce a celým mým tělem proběhne příjemný třas.

„Jak se ti mohu odvděčit, Jakube?"

Koukne mi zpříma do očí a nervózně se zeptá:

„Půjdeš se mnou na rande?"

To jsem nečekal. Ten nádherný černovlasý kluk s krásnýma očima mě zve na rande???

„Já...Půjdu moc rád." určitě se červenám.

Modré studánky se rozzářily a jeho úsměv rozšířil na celou tvář.

„Opravdu? Super, děkuji. Tak se tu sejdeme za hodinu? Můžem se projít po okolí."

„Ano, budu tady. Těším se, Jakube."

„Já také, Lukáši. Tak zatím." praví a s úsměvem odejde.

Co si sakra vezmu na sebe??

Běžím nahoru do svého pokoje, jenže tam už na mě čeká Tomáš. Úplně jsem zapomněl, že mám ještě studium.

„Hej, hej, Luky. Co se ti stalo? Vypadáš jako malé dítě o Štědrém dnu."

Usměji se a začnu vyprávět:

„Tome, neuvěříš, co se mi teď stalo. Byl jsem dole a trénoval přenos, jenže jsem si akorát zničil propisku.

Najednou se tam objevil jeden kluk a poradil mi, ať myslím na něco hezkého. Poslechl jsem ho a zvládl to. Přenesl jsem kámen!"

Tomáš se na mě trochu nevěřícně podívá a řekne:

„Vážně? Tak mi to předveď."

S těmi slovy mi podá kámen.

„Pošli ho na postel."

Opět pomyslím na ty překrásné oči a přenesu kamínek do své postele.

„To je neuvěřitelné." prohlásí Tom.
„A proto tak záříš?"

„Ne," odpovídám s úsměvem. „Zářím proto, že mě ten kluk pozval na rande. Za půl hodiny se sejdeme v hale a půjdeme na procházku. Dáš mi volno? Moc tě prosím." udělám na svého učitele a kamaráda v jednom, psí oči.

„Jasně, ty pako. Zasloužíš si to. Chceš vybrat oblečení?"

„Jo! Díky, jsi opravdu kamarád. Co si mám vzít?"

Můj nejlepší kamarád se usměje a radí:
„Ty černé, uplé džíny a červené tričko. Řekl bych, že ti nejvíc sluší a navíc k tobě červená sedí. Jo a ty bílé botasky.

Máš ještě chvilku času, povíš mi o něm něco?"

„Je nádherný. Vysoký, asi sportovec. Má krátké černé vlasy a nádherné oči. Tak jasné a plné světla. A modré jako jarní nebe."

„Tady se někdo zamiloval."

Se smíchem zavrtím hlavou.

„Neblázni, znám ho pár minut. I když... Do těch očí bych mohl koukat hodiny."
Cítím, že jsem rudý až na, ehm, zadku.

Tom se uchechtne a popohání mě:
„Tak už běž, ať na tebe nečeká. A užij si to.
Počkej, jak se vlastně jmenuje?"

S rukou na klice odpovím.
„Jmenuje se Jakub."

Odcházím a nevšimnu si náhlého strachu ve tváři svého nejlepšího kamaráda.