Sutechův syn ✓

63.Žárlivost

Marek

David je od včerejška nějaký divný, takový zamyšlený.

Když jsem dorazil do Řádu, zaslechl jsem mistry, jak se o něm baví.
Prý se vůbec nesoustředil. Měl za úkol přenést jednu sochu z pracovny dolů do haly a místo toho ji nejen zničil, ale rovnou zdemoloval celou místnost.

Večer potom byl stále trochu mimo, dali jsme si jen pusu na dobrou noc a šel spát.
Ráno mi skoro neodpověděl na pozdrav, jako by mě nevnímal.

„Lásko?“

David kouká do talíře se snídaní a neodpovídá.

„Lásko?!“ zvyšuji trochu hlas a můj přítel sebou trhne.

„Co? Říkal jsi něco, Marku?“

„Nic zvláštního. Co je s tebou?“

„Nic. Mělo by být?“

Proč se vyhýbá mému pohledu?
Proč se mi nepodívá do očí?

„No, já nevím. Chováš se divně a jsi trochu mimo. Nevnímáš, koukáš do blba, nesoustředíš se.
Fakt se nic neděje?“

Vidím na něm, jak přemýšlí. Jakoby bojoval sám se sebou. Po pár minutách se zhluboka nadechne a povídá:

„Víš, včera jsem po vyučování zašel do lesíku, abych uvolnil mysl.
Přišel tam jeden kluk ze školy, z druháku. Dělal mi návrhy a když jsem ho odmítl, no.. Zkrátka, pokusil se mě znásilnit.“

„Cože?!?
Kdo, lásko? Najdu si ho a-..“

„Ne, Marku. Nech ho být. Neublížil mi. Zastavil ho jeden jeho spolužák.

Víš, co nejhorší? Nedokázal bych se mu ubránit. Nevěděl jsem jak.
Jak to udělat, aniž bych mu ublížil, nebo ho rovnou zabil.

Nedokáži svou moc kontrolovat..
Bojím se Marku. Bojím se, že někoho zabiju, když se budu jen bránit.“

Kterej šmejd. Toho si najdu.
Ale Davida chápu, je bohem teprve pár dní a má příliš velkou moc. Ovšem já, jako mág, takový problém nemám.
Až zjistím, kdo to byl, bude litovat, že na mého kluka šáhnul.

Měl bych se pokusit uklidnit, aby na to přestal myslet. Jinak bude ještě víc mimo.

„To nic, lásko. Spolu to zvládneme.
Řekneš mi, co to bylo za kluka?“

„Ne, Marku. Už je to v pohodě. Alex mi slíbil, že se mi teď bude vyhýbat.“

„Kdo je Alex?“

„Ten kluk, co mi pomohl. Dokonce mě pak doprovodil k vile. Je moc milý.“

„Dobře. Pojď, musíme vyrazit, ať nepřijdeme pozdě do školy.“

Stejně si myslím, že mi neřekl všechno. Něco určitě tají. Ale snad to není nic vážného.

O osm hodin později

Škola byla jako vždy nudná. Alespoň pro mě.
Upřímně, když mám dědu boha moudrosti, tak je každá látka lehká.

Ale stalo se něco zvláštního.
O přestávce na oběd jsme míjeli skupinu druháků a jeden z nich, když spatřil Davida, sklopil hlavu a zdaleka nás obešel.
A jeden jeho spolužák, docela dost hezký kluk, se s mým přítelem pozdravil a zářivě, skoro až flirtovně se na něj usmál.

A David mu ten úsměv oplatil.
Začínám žárlit.

„Zlato?“

„Hm?“

„Kdo to byl? Ten kluk, co se tak lekl?“

„Ále, nevím, neznám ho.“

Zase.
Vyhnul se mému pohledu. Ale já mám jisté podezření.

„Nebyl to náhodou ten šmejd? A ten druhý ti pomohl, viď?“

David si jen povzdychne:

„Zlato... Prosím, neřeš to, ano.
Sám jsi viděl, že se mi snaží vyhýbat.
Tak ho nech být.“

„Jak to můžeš říct?
No dobře, nechám.
Ale moc se mi to nelíbí, a taky se mi nelíbí pohledy toho druhého.“

„Co ti vadí na Alexovi? Snaží se jen být milý.“

„Ne, očividně se snaží s tebou flirtovat.“

Usměje se, konečně.

„Zlato, ty žárlíš?“

„Samozřejmě. Jsi přece můj.“

Jeho úsměv zmizí jako mávnutím proutku.

„Chodíme spolu, Marku. Ale nepatřím ti. Nepatřím nikomu.“

S těmi slovy se otočí a rychle odchází pryč.
To jsem asi podělal.
V Řádu se mu omluvím.

Večer

David se v Řádu vůbec neukázal. Mistr Ramose byl docela rozčilený, ale řekl jsem mu, že musel udělat něco do školy.

Přišel jsem domů, ale můj miláček nikde. Telefon nebral a nedokázal jsem se s ním spojit ani magicky.
Potlačil jsem strach o něj a radši uvařil něco k večeři.

O půl jedenácté konečně klapnou dveře.
David přijde potichu do pokoje a když mě vidí, překvapeně zvedne obočí.

„Ahoj. Myslel jsem, že už budeš spát. Proč jsi vzhůru?“

„Čau. To se ptáš vážně? Čekám tu na tebe. Celé odpoledne jsi o sobě nedal vědět.
Víš vůbec, jaký jsem měl strach?

A co výcvik? Musel jsem Ramoseovi lhát, že pracuješ na školním úkolu.“

„Aha. Byl jsem se projít, vyčistit si hlavu.“

„A tos nemohl dát vědět? Proč jsi nezvedal mobil, nebo aspoň neodepsal na sms?
Proč ses mi neozval?“

Podívá se mi do očí a mě zarazí jeho tvrdý pohled.

„Proč bych měl? Nejsi můj táta, nemusím se ti zpovídat a hlásit, kam chodím!“ odpoví příkře.

„Ale...“ nezmohu se na odpověď.

„A vůbec. Nemám na tebe náladu. Dneska budu spát v obýváku. Dobrou.“

Sleduji, jak odchází ze svého vlastního pokoje a v očích mě zaštípou slzy.
Hlavou mi běhá spousta otázek.

Co jsem mu udělal? Proč se tak chová?
A kde sakra byl?