Sutechův syn ✓

17.Moc polobohů, část první

Pohled třetí osoby

Sutech pobaveně pohlédne na svého syna:
„Nečekal jsem, že to zvládneš tak rychle, chlapče, ale vidím, že tvé sebevědomí bylo oprávněné.
Jsem na tebe pyšný."

Jakub se zarazí a zmateně pohlédne na Lukáše:
„O čem to mluví, jaká domluva?"

Rudý bůh se uchechtne a odvětí:
„Copak on ti to ještě neřekl? Víš, Jakube, vše to byl Lukášův nápad.
Že mi tě přivede, že mi přinese Reovo oko.
S ním se totiž nemusím obávat nejen tvého zpropadeného otce, ale ani Rea a ostatních bohů.
Budu chráněn a tebe vyměním s Horem za jeho trůn.
A tady Lukáš se stane mým generálem a egyptským faraonem."

Jakub

Tomu nevěřím. Luky by mě přece nezradil.
Milujeme se sakra!
Počkat, co to před tím říkal Re?
Že zná jeho tajemství.
Takže já už asi také. Tak moc to bolí..

„Luky, lásko? Řekni, že to není pravda. Řekni, že si to všechno vymyslel. Luky?!?"

Čokoládové oči pohlédnou do mých. Vidím v nich smutek a strach.
Jejich majitel zlomeně odpoví:

„Byla to jediná možnost. Musel jsem to tak udělat. Musel jsem lhát.
Poslechl jsem své srdce a budu se jím řídit dál."

Po tváři mi stéká slza.
Zrovna zjišťuji, jak bolí zlomené srdce.
Sutech se směje mé naivitě, mé pošetilosti.
Cítím, jak mi tělem proudí energie, ruka mi začíná zářit, jen tu sílu uvolnit a pomstím se tomu zrádci.

Ne!
Nedokáži ublížit klukovi, kterého tolik miluji.
Jsem slaboch a teď kvůli mě Maat padne a svět ovládne zlo a chaos.

„Hahaha. Nedokážeš to, synu Hora. Jsi jen ubohý slaboch, jako tvůj otec.
Ukaž mu to Lukáši. Ukaž mu moc, jež jsi po mně zdědil.
Ať ten kluk vidí nejmocnějšího poloboha, jaký se kdy narodil.

Předveď mu sílu přírody!"

Nabádá bůh zla mého milovaného Lukyho.

Ten se jen usměje a rozpřáhne ruce.
„Jak si přeješ, otče."

Zvedne se silný vítr, obloha ztmavne a začnou se po ní klikatit rudé blesky.
Voda v nedalekém chrámovém jezírku začne vřít a země pod našima nohama se otřásá.

Kolem Lukáše vyšlehnou v kruhu vysoké plameny.
Jeho tělo se rozzáří krvavě rudým světlem, čokoládové oči zrudnou a naplní se ohněm.

V jeho krasné tváři mohu spatřit výraz hlubokého soustředění.
Kouzlo...

V tuto chvíli z něj cítím ohromnou moc. Téměř tak velkou, jako z jeho otce.
Sutech měl pravdu, Luky je zřejmě skutečně nejmocnější polobůh a mág světa.

Vítr stále sílí, ale s nikým z nás nehýbe. Pouze roztančí plameny, které následně formuje do ohnivého víru, v jehož středu stojí nehnutě ten, kterého již brzy zcela ztratím.

Vroucí voda posvátného jezírka se po kapkách vznáší vzhůru.
Něco takového jsem opravdu ještě neviděl.

Ať už Lukáš vyvolává cokoliv, bude velké. Možná tak, že to zničí část města, pokud nepřestane, či tu sílu někam nasměruje.
Už se opravdu bojím.
Mohl by mě v návalu moci zabít?

Se zděšením sleduji, jak Lukáš zavírá oči a vše - oheň, vodu, vítr, písek ze země, dokonce i blesky z oblohy - to vše pohlcuje do sebe, jakoby nasával moc samotné přírody.
Nyní se podobá svému otci.
Celý rudý a ohnivý.

Náhle se vše zastaví, oči se otevřou a ústa zvednutá v úšklebku vypouští větu, která mne i Sutecha zmate:

„Poslouchám své srdce, otče."

Syn boha zla a přírodních sil natáhne pravou ruku před sebe.
Zdá se, že veškerou energii, svou i tu pohlcenou, vkládá do dlaně.

Ukáže prstem na otce a vyřkne jedno jediné slovo:

"Táhni!"

Zableskne se mnohem prudčeji a jasněji, než předtím, zaduní hrom a v místě, kde stojí Sutech, země exploduje.

Rudý bůh je pryč a zbyl po něm jen hluboký, kouřící kráter.

Nebe se vyjasní a Lukáš se hroutí k zemi bez známek života.