Dívka s kaštanově hnědými vlasy nepřítomně míchala lžičkou horký nápoj v hrníčku, zatímco byla ztracená ve svých myšlenkách.
„Theo?" oslovila ji pobaveně její matka, která seděla u stolu naproti ní.
Její dcera sebou trhla. „Hm?"
„Mícháš to kakao už pět minut. Nemyslíš, že už je čas jít do školy?"
„To už je tolik hodin?" polekala se a začala se zvedat od snídaňového stolu.
„Máš na ruce hodinky, zlatíčko," usmála se její matka. „Jen by občas bylo třeba vrátit se do reality a podívat se na ně."
„Promiň, mami. Jsem dneska nějak mimo..."
„To už jsi od té doby, co ses včera vrátila z parku. Stalo se tam něco?"
Dívka až příliš prudce zavrtěla hlavou. „Vůbec nic."
A mimochodem, dneska tam půjdu znovu, dodala v duchu.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
