Jakmile se třídou rozezněl zvonek, vyskočil na nohy. Na tento okamžik čekal už celý den.
„Kam pořád tak pospícháš, Timothy?"
Nedbal na tu otázku, prošel dveřmi a mířil ke schodišti. Nemohl tuto budovu vystát. Nikdy nepochopil, proč byl nucen v ní strávit tolik let svého života, když ho toho svět naučil daleko více.
Zhruba po dvaceti minutách rychlé chůze prošel bránou parku. Když se dlaní dotkl kůry toho dubu, na kterém hodlal strávit celý zbytek dne, zvedla se v něm ta známá radost, kterou v něm jeho oblíbené místo vyvolávalo. Vyšplhal nahoru a sedl si na tu větev, na kterou pravidelně sedával už od dětství, ale tentokrát opačným směrem než obvykle.
Tím směrem, kterým včera odešla ta dívka.
Čekal dlouho, avšak každou další hodinou strávenou v očekávání jeho srdce o trochu pokleslo. Jak mohl doufat, že se tu objeví? Po tom, co ji včera tak vyděsil?
Co jsi taky čekal, Time, pomyslel si a chystal se seskočit dolů.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
