Přesně o půl šesté jedna drobná dívka zabočila ze štěrkové pěšinky a mířila k vysokému dubu, který rostl v nejvzdálenějším koutu parku.
Nechtěla to přiznat, avšak doufala, že v jeho koruně spatří sedět jednoho chlapce. Chlapce, okolo kterého její myšlenky kroužily celý den i celou předešlou noc.
Když stanula pod jeho stromem, který se pomalu stával jejich, už se na ní jeho obyvatel zubil.
„Všiml sis, jak přesně jdu?" zavolala na něj.
„Kdybych měl hodinky, tak určitě ano. Ale rád bych poznamenal, že bych si příště přál hezčí pozdravení."
Dívka se zatvářila naoko zahanbeně. „Promiň. Ahoj, Time."
„Ahoj, Theo," usmál se.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
