Bylo až neobvykle chladné ráno, když procházela téměř nehlučnými a téměř mírumilovnými ulicemi. Všechny její myšlenky kroužily jen kolem jejího poslání, jejího nepatrného a přesto obrovského úkolu. Zatím ho však jen žmoulala ve své kapse.
Konečně došla do parku. Už ani nezvedla své bledě zelené oči nahoru do koruny stromu, protože neexistovala naděje, že by se v ní její dřívější stálý obyvatel mohl nacházet. Thea z kapsy vytáhla složený kousek papíru a vklínila ho mezi nerovnou kůru dubu. Byla si jistá, že si ho Tim všimne, až sem přijde. Musel si ho všimnout.
Vydechla z plic všechen vzduch a tiše opustila park. Celou cestu do školy přemýšlela o slovech, která v něm zanechala.
Kde jsi, Time? Zapomněla jsem ti vrátit tvůj svetr. Doufám, že ti nechybí.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
