Předsevzetí řídit se racionálním úsudkem však Thee příliš dlouho nevydrželo. Už téže noci se přistihla při vymýšlení všech možných hrůzostrašných scénářů, které se chlapci se zlatavými kudrlinami mohly přihodit.
Postupně si uvědomovala, že o ztraceném chlapci neví téměř nic. Neměla ponětí, kde bydlí, kam chodí do školy... dokonce neznala ani jeho příjmení!
Ještě nikdy v životě si nepřipadala tak bezmocná a toužící pomoci zároveň.
Jenže jak lze slepit dohromady střepy, které se mi ztratily? pomyslela si.
Po několika dalších dlouhých chvílích strávených pošetilými úvahami se však rozhodla udělat to, co nacházela jediným smysluplným řešením. Popadla malý útržek papíru a plnicím perem na něj napsala několik slov - slov, která ztělesňovala její poslední naději.
Venku však už byla černočerná tma. Dokončení jejího nápadu muselo počkat do rána. Thea však nedočkavostí a obavami stěží zavřela oči.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
