Chvíli poté, co dívka vyběhla schody a zmizela ve svém pokoji, uslyšela zaklepání na dveře.
„Dále!" zvolala.
Do pokoje strčil hlavu její táta. „Promiň, Theo, nechci rušit, ale... mohl bych na chvíli k tobě?"
„Jasně, tati," odvětila, sedla si na postel a poklepala na místo vedle sebe.
„Já jen... nechci teď znít jako vystrašený tatínek, který se bojí o svou dcerku, ale musím se ti přiznat, že si trochu obavy dělám."
„O mně?" zeptala se dívka překvapeně.
Její otec přikývl. „Víš... mně ani mamince neušlo, jak se v posledních dnech chováš trochu... jinak. Samozřejmě tě nechceme nějak omezovat a zakazovat ti chodit ven, jenom se potřebujeme ujistit, že je vše v pořádku."
„Samozřejmě, že je. Co máš na mysli, tati?"
„Nejsem zvyklý na to, že moje Thea tráví své večery někde v parku. Chtěl bych se tě tedy zeptat... Není v tom náhodou nějaký..."
Dívce se rozbušilo srdce.
...kluk?"
Přesně toho slova se bála.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
