„Na to zapomeň," ubezpečila ho a zadívala se někam do dálky. Možná v hloubi duše věděla, že kdyby se mu opravdu něco stalo, nedokázala by mu nepomoct. Jen si to odmítala přiznat.
Nedokázala porozumět těm novým pocitům, které v ní chlapec sedící vedle ní pomalu probouzel. Znala ho teprve dva dny, a už měla pocit, že si s ním rozumí daleko lépe než s lidmi, které doposud považovala za své kamarády. Říkala si, zda to není velmi neopatrné, věřit někomu, koho zná tak krátkou dobu, ale...
Otočila hlavu k němu.
... v těch jeho oříškově hnědých očích bylo něco tak upřímného a laskavého, že on prostě nemohl nebýt dobrým člověkem.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
