„Time?" zavolala nahoru a snažila se tím upoutat pozornost chlapce, který se zdál být ztracený ve své hlavě.
Vzpamatoval se a naklonil se na větvi dolů. „Hm?"
„Říkal jsi, že na tomto stromě sedáváš každý den... ale jak dlouho na něm pokaždé zůstaneš?"
Chlapec naklonil hlavu na stranu, což dělal vždy, když přemýšlel. „Většinou počkám do západu slunce. Domů jsem snad nikdy nepřišel za světla."
„Proč?" zajímalo ji a doufala, že její otázky nejsou nevhodné.
„Není to šťastné místo."
„A tak utíkáš sem..."
Timothy přikývl a něco v jeho očích se náhle zakalilo.
„A Time? Promiň, že se pořád na něco ptám, ale... jak dlouho tu hodláš zůstat dnes?"
Na tuto otázku se z jeho tváře vytratila všechna hořkost a naopak se po ní rozlil slabý úsměv.
„Tak dlouho, jak tu zůstaneš ty."
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
