„Pojď nahoru."
„Pojď ty dolů."
Chlapec se zasmál. „Už včera jsem ti říkal, že ti pomůžu sem vylézt."
„Zapomeň na to, že se na tý větvi v životě ukážu," zavrtěla hlavou.
„Nikdy jsem nepotkal tvrdohlavějšího člověka. Ale teď ti řeknu něco, co tvůj názor změní," řekl a tajemně se usmíval.
„Tak povídej," odpověděla dívka a snažila se, aby to znělo nedůvěřivě a lhostejně, avšak uvnitř mohla prasknout zvědavostí.
„Pokud sem nikdy nevylezeš, jak ti potom budu moct ukázat ten západ slunce, jak jsem ti slíbil?"
Zatraceně dobrý argument, pomyslela si Thea.
„Tak se na něj budu dívat odsud."
„Ze země?" zeptal se pobaveně. „To toho moc neuvidíš. A akorát mě budeš obviňovat, že za to, že jsi neviděla západ slunce, můžu já."
„Sklapni," odvětila, ale koutky rtů jí cukaly.
ČTEŠ
Abditory
Short Story„Utíkám před nimi." „Cože?" „Utíkám před lidmi. To je ten důvod, proč chodím sem. Tady mě nikdo nenajde." „Já jsem tě tu našla, a to jsem tě ani nehledala." „Ale co když ano? Co když jsi mě našla, protože jsi jen nevěděla, že mě potřebuješ najít?"
