Ship:smugo
Pohled Šimona:
Seděl jsem ve své posteli a snažil se vzpomenout, proč to vlastně dělám. Jenom mi to ubližuje, ale nedokážu přestat. Je to takový pocit, který mi připomíná, že jsem stále na živu. I když by jsem o tom často pochyboval. Nic necítím nejsem šťastný a ani smutný, všechen smutek ze mě za tu dobu vypršel. Ale ta bolest mi připomíná, že nejsem mrtví.
A dokonce už ani nevím, kdy to začalo, asi v té době kdy mě řekl, že se asi zamiloval do jedné holky. To byl asi ten osudový moment, kdy jsem ztratil i to poslední, co mi zbylo. Naděje v to, že by mě dokázal milovat, tak jak já miloval jeho. Nic mi po jeho odchodu za ní nezbylo. Většina přátel mě opustila za to kdo jsem. Nemůžu za to koho miluju, to si člověk prostě nevybere, protože je jedno jak moc jsem se snažil, ale nemůžu na něj zapomenout. Už mě to unavuje, ta bolest mě unavuje. Ano fyzická bolest mě dává naději v tom, že žiji a pomáhá utéc před tou psychickou. Ta je právě nesnesitelná. A proč to vlastně neskončit? Nic mě tu nedrží, žádní přátelé, žádná rodina ani láska. A ke konci v realitě stačí jen pár hlubších ran. Párkrát se říznete na správném místě a pak se uvolníte a padáte do temnoty.
Pořádně jsem se nadechl a přiložil si ostří k žíle. Ještě jeden nádech a rychle a hluboko říznout. Ano to byl ten pocit, začal jsem cítit jak s tou červenou barvou, co odcházela, začaly odcházet i poslední známky života, které jsem měl.
"Šimone?" Bylo to poslední, co jsem slyšel, před tím než přišla tma.
ČTEŠ
Ship Challenge 2019
FanfictionJak jinak uvítat rok 2019? Plánujeme napsat tolik příběhů, jako je dní v roce.. Vydávání je zatím trochu opožděné.
