Ship Challenge 2019

Domov

Ship: Veshi (Vetus x Nakashi)

(lidi S.O.S. x(, chtěla bych se omluvit, ale nevím ani jedno z jejich jmen, takže 120% takzvaného "Autor neví, co má dělat", takže mi za to odpustě a doufám, že jsem nevyšla ze cviku se psaním a jedno upozornění v tomto jsou hlavní postavy v děckém věku! Nic úchylného nečekejte)

Pohled Nakashiho: 

Na první pohled, dnešek vypadal jako úplný normální den ve vesnici, kde žiji.
Slunce svými paprsky hladilo, už celkem dost, vysušenou a popraskanou zem. Jednou za čas se na světle modré louce občas proběhla smetanově bílá ovečka. Kolem se líně linul teplý vzduch, který se lidem, co jen projížděli, dýchal hůře než lidem, co v něm žijí a pracují.
I zvířata v tomto podnebí odmítala pracovat a přímě? Nedivil jsem se jim, ani já nechtěl nic dělat a nejlépe bych si sedl někam pod strom a doufat, že se neuvařím za živa.

Ale měl jsem už jiné plány, i když se mi moc nechtělo, tak jsem měl plán jít prozkoumat lesy za vesnicí. Už jen z několika důvodů to byl úžasný plán.
Díky mohutným a rozrostlým korunách stromů tam byl příjemný chládek a stín.
Moc lidí tam nechodila, protože les se táhl moc daleko a hluboko v lese je nebezpečí divokých zvířat a vlků. Takže výborná příležitost pro mě, jak být v chládku, zažít dobrodružství a nebýt rušen.
- - - - - - - - - - - - - - - - - 

Po obědě už byl čas vyjít, a tak jsem se rozloučil s mamkou a zatajil jí praví směr mích kroků a svižně se vydal na cestu, neboť les nebyl k mému domovu blízko.
Cesta tam byla hlučná a prašná, jestli bylo něco horšího než to horko, byl to prach. Dusil a dusil, když se dostal do styku s něčím mokrým, udělal ze sebe lepkavou směs, které se jeden špatně zbavil a štípal v očích, čímž mě zabraňoval vidět na cestu a zvyšoval možnost nežádaného střetu s něčím nebezpečným.
Naštěstí jsem se z rušné části vesnice rychle vymotal a moje plíce si zase mohli nabrat trochu toho teplého vzduchu do plic. Byla to částečná úleva, ale věděl jsem, že mi za chvíli bude dobře, a že moje plíce ucítí takovou úlevu, jakou v životě nezažili.
Byl jsem z toho nadšen a odhodlávalo mě to v mích krocích dál, protože jsem momentálně potřeboval jakoukoliv podporu.
Nechtěl jsem se totiž motat přes hlavní, i když bezpečnější cestu a rozhodl se si trasu zkrátit přes část kde přebývali poměrně pochybné existence a utečenci. Byla to jedna z nejnebezpečnějších částí města a já si to uvědomoval, ale pokud jsem tam chtěl být, co nejrychleji tak jsem se teď musel pořádně nadechnout a připravit se kdykoliv utíkat, jako kdyby mi šlo o život, což mi vlastně půjde, když mě někdo z nich chytne, kdo ví co by se mi mohlo stát.
Rychlím krokem jsem se rozešel rovně a doufal jsem, že vypadám dostatečně nenápadně.
Šel jsem už nějakou chvíli a viděl jsem jak se blížím na okraj vesnice, chtěl jsem zrychlit krok, když v tu chvíli mě někdo chytl za rukáv a cukl se mnou dozadu.

"Ále, copak tu máme? Takový mladý a krásný klučina"
Zašeptal mi do ucha oplzlí hlas, který měl podtón něčeho, co jsem nedokázal identifikovat, ale nelíbil se mi.
Pokusil jsem se mu vymanit, ale on mě natiskl ještě víc do svého těla.
V panice jsem rychle cukl loktem dozadu a uštědřil jeho intimním partiím takovou ránu, že mě násilník hned pustil a já se rozběhl.
Běžel jsem a běžel, myslel jsem si, že mě za mnou nepoběží a půjde si hledat novou oběť, ale když jsem se otočil, vyděl jsem shrbeného chlápka s křivím úsměvem, jak běží za mnou.
To mě odhodlalo ještě chvíli běžet, ale nebyl jsem zvyklí na tak intenzivní běh a po chvilce mě začali pálit plíce a nohy s každým krokem šli níž a níž.
Moje jediná naděje byla zaběhnout do lesa.
V něm se mi běželo lépe, protože jsem každý svůj krok zapíral o větvě a kořeny a díky vetší váze toho chlápka jsem si slyšel jak moc za mnou je, i když jsem ho neviděl, protože pod ním všechno křupalo a i on začal funět.

Nevěděl jsem jak moc hluboko v lese jsem, ale začal jsem se unavovat a rapidně zpomalovat, v tu chvíli se mě zmocnili něčí paže, které mě zatáhli pod pohutné kořeny, jedno ze stromů a zacpali mi ústa.
Byl jsem zmražení strachy, ale věděl jsem, že to nejsou ruce toho starce, tyto ruky byli mladší, asi jako ty moje, dalo by se říct, jenom trochu starší.
Později jsem uslyšel kletí onoho muže a kroky co naznačovali, že se vydal nazpátek do vesnice.
Ještě chvíli jsem byl namačkaný v jeskyňce pod kořeny a pokoušel jsem se uklidnit svůj vlastní dech, který jakoby nebral ohled na momentální bezpečí a rozhodl se dál běžet svůj vlastní maraton.

"Už jsi v bezpečí" uslyšel jsem za sebou hlas mého spasitele a cítil jsem jak nás oba vytahuje z pod kořenů. 
Stále trochu otřesený jsem se podíval do tváře mému zachránci a uvědomil jsem si, že je to normální kluk jako já, možná jenom trochu starší.
Uvědomil jsem si, že tu na něj už nějakou dobu hledím a nejspíš bych mu měl poděkovat.
"D-Děkuji za záchranu nevím, co by se mi stalo, kdyby mě ten chlap chytil"
Odpověděl jsem už jen mírně otřeseně.
"No nejspíš by se ti stalo něco hodně nehezkého" řekl trochu temně "ale už jsi v bezpečí, takže mi teď řekni..." dramaticky se odmlčel a podíval se jakoby za mě než se mi podíval do očí "co dělá dítě jaky ty, takhle hluboko v lese asi chápu. Bál jsi se a utíkal jsi někam, kde jsi čekal bezpečí, celkem mě jenom udivuje, že jsi bezpečí hledal v nebezpečném lese a co jsi vůbec udělal, že tě tak naháněl" zadíval se na mě a čekal na odpověď.
Teď byla řada na mě, abych uhl pohledem a dal si dramatickou pauzu, abych si promyslel, co mu odpovím.
"Chtěl jsem jít prozkoumávat tento les, ale chtěl si zkrátit cestu a tak jsem to vzal přes místo, kde žijí podivní lidé, ale jeden z nich mě chytl a začal mě nahánět..." hluboce jsem se nadechl a cítil jsem se jako při výslechu od mé mámy "... věděl jsem, že neuteču, a tak jsem jsem se rozhodl nejrychleji  zaběhnout do lesa a doufat, že se mu někde ztratím a ještě jedna věc.." zadíval jsem se mu odhodlaně do očí, než jsem na něj vychrlil hromadu mích vlastních otázek "Co tu vůbec děláš ty? Jak ti můžu věřit, že mě nechceš ublížit??"
Zadíval se na mě unaveně a tak trochu otráveně."Ty jsi vážně to nejotravnější dítě, co jsem kdy vyděl a abych ti začal odpovídat, tak pro začátek, tohle je můj domov, žiji v tomto lese, tak dlouho jak jen si moje paměť pamatuje a klidně mi nevěř, ale právě jsem ti zachránil život, měl bys mi být vděčný" řekl už dosti otráveně.

Má pravdu... kdyby mi nepomohl, tak kdo ví, jak bych skončil.
Ale zároveň pravdu nemá, jsem mu vděčný, jenom nevím jestli mu mám hned věřit.
Asi bych se o to měl pokusit... pro štěstí nás obou.
"To vážně plánuješ jen hledět do blba... jakože vážím si toho, že vážně přemýšlíš nad tím, co jsem ti řekl, ale bych preferoval, trochu méně vypnutou verzi tebe"
Jeho hlas mě vyrušil z mého náhlého a hlubokého přemýšlení.
"U-uh promiň" řekl jsem první věc, co mě z instinktu napadla.
"Hmm... No kolik ti vlastně je? Vypadáš celkem dost male, takže si nemyslím, že je bezpečné, aby jsi byl, tak daleko od domova."
"Je mi 9 nejsem zas tak malý" nafoukl jsem naštvaně tváře "můžu normálně chodit pryč z domu"
"Pro mě jsi malý, protože jsem starší, takže by jsi mě měl teoreticky poslouchat"
Usmál se na mě s úsměvem, který mě přišel víc vysmívající než přátelský.
"A to ti je jako kolik?" zeptal jsem se už kompletně bez úsměvu nebo pozitivního podtónu.
"12" prohlásil a křenil se jako sluníčko na hnoji.
Z nějakého důvodu mě to přišlo vtipné a začal jsem chechtat, ale moje chechtání se rychle změnilo v hysterický záchvat smíchu.
"H-hej čemu se sakra směješ" řekl a snažil se tvářit naštvaně, ale jaksi mu to nešlo a brzy se smál společně se mnou.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  
 Celý zbytek dne jsme si povídali a zjišťovali o tom druhém, co má rád a co nemá.
Bylo to hezké a oba dva nás to bavilo, ale viditelně se začalo ochlazovat.
Ano v tomto kraji jsou kruté vedra, ale to neznamená, že noci nejsou chladné a kruté.
Podíval jsem se na oblohu, která už pomalu nabírala tmavou barvu. Zmateně jsem se rozhlédl a všiml si, že stíny kolem se začali zvětšovat a vytvářet strašidelné prostředí.

"Začíná se stmívat a ochlazovat, měl bys jít domů" ozvalo se vedle mě.
"Měl bych jít, ale co ty?" zeptal jsem se a pohleděl mu do očí... nechtěl jsem aby tu byl v zimě, ale říkal, že je to tu jeho domovem, ale nikde v okolí jsem si žádného místa k obydlení nevšiml.
"Někde tu mám nechanou deku, budu v pořádku a ty běž, musí se o tebe bát" odpověděl mi a začal naznačovat rukou gesto, abych odešel.
"Ne, nenechám tě tu v té zimě, pokud půjdu, tak ty jdeš se mnou" prohlásil jsme odhodlaně a chytil ho za ruku a snažil se ho táhnout směrem ke mě domů.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad..." uslyšel jsem jeho nejistý hlas za sebou.
"Nesmysl zachránil jsi mi život, a tak nepřipadá v úvahu, abych tě tu nechal" Prohlásil jsem a konečně jsem ucítil, že se přestal zmítat a začal jít dobrovolně beztoho, abych ho musel táhnout.
"Asi nemám moc na výběr, co?"
"Nemáš"
Uslyšel za sebou slabé pochechtnutí.
"No dobrá.. veď cestu"