Ship Challenge 2019

Psychiatrická léčebna

Ship: Luvy (Lukefry x Kovy)

Pohled Lukáše:

Ani nevím jak dlouho tu jsem.
Popravdě si nepamatuji na dobu před tímto bílím místem.
I přesto se mi to tu líbí. Hodně věcí je tu takových načechraných a nebo prostě měkkých.
Přiznávám, více barev by tomuto místo jenom prospěla, ale ne červená! Protože pokaždé když jsem se pokoušel něčemu dát více červené barvy, vždycky mě zastavili až mi jedna milá paní vysvětlila, že to v realitě není dobré znamení, když z vás jde červená.

Lidi tu byli většinou milí, ale jenom někteří, zbylý lidi se buď furt mračili nebo se tvářili smutně.
Nechápu je, je tu přece tolik věcí ze kterých by se někdo mohl radovat.
Našli se tu i lidi co byli rádi i za jídlo co nám tu dávali.

Jednoho dne jsem procházel po chodbách a rozhlížel se po něčem, co by mě dokázalo zabavit.
Pomalu jsem začínal být smutný, nic tu totiž nebylo. Protože jsem buď už všechno udělal a nebyla tu dál další aktivita nebo vše bylo nudné.

Když tu zrázu jsem zahlédl novou tvář. On je tu někdo nový? Nejsem si jistý, protože ti lidi v bílém si něco povídali o tom, že mám špatnou paměť.
Ale koho to.zajímá, že?
Není to důležité, důležité je to, že je tu někdo koho neznám a můžu se s ním kamarádit.

Hned jsem se rozešel- dobře trošičku běžel- jeho směrem, ale jak si mě všiml, tak rychle zašel do nějakého pokoje.

Jaká to škoda, chtěl jsem se ho zeptat na jméno.
Snad ho ještě někdy uvidím.

Po mém nezdařeném pokusu o to si udělat kamaráda, jsem smutně odešel svého pokoje a lehl si na svou krásně měkkou postýlku a přemýšlel nad tím, co budu dělat.

'Že bych ho šel znovu hledat?' No nebyl to špatný nápad a neměl jsem nic moc (vůbec nic) na práci a tak jsem znova výběhl z pokoje, nabitý novou energií a odhodláním. Byl jsem celku nervózní, protože jsem si moc nepamatoval do kterého pokoje šel a protože je vždycky tak moc vzrušující poznávat nové lidi.

Po cestě jsem už stihl 5x spadnout a když jsem byl u jeho dveří, nebo aspoň u těch co si pamatuji, tak jsem zakopl o neviditelnou překážku a padal obličejem na jeho dveře.
Jelikož ty dveře asi nebyli tak moc kvalitní, tak moji váhou provalilo dovnitř "Sak-" ani jsem to nestihl doříct a letěl jsem jsem přímo k zemi.

Naráz byl silný a bolestivý a asi jsem cítil i něco nehezky prasknout.
Když jsem se pokoušel stoupnout, tak se mi podlomili nohy a já spadl zpět na pusu.

Uslyšel jsem kroky směrem ke mě a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem jak si to pan neznámí kráčí směrem ke mě.
Jakmile stál nademnou tak se ke mě nahnul a podal mi ruku.

Daroval jsem mu ten nejroztomilejší úsměv jaký jsem uměl a přijal jeho ruku.
Jen uhl pohledem a vytáhl mě nahoru.
'Hm. Ani do očí se mi nepodívá? To je celkem smutné, ale já ho přinutím se mnou komunikovat a dívat se mi do očí' pomyslel jsem si a sám pro sebe se usmál, protože on ani netuší, že ho od teďka nenechám být.

"Ahojky! Jsem Lukáš a ty?" Zeptal jsem se energicky.
"Karel" mluvil tak bez emocí, to se mi nelíbí.
"No já ti budu říkat Kája jo? Jop a tvůj pokoj vypadá divně"

Možná je to jenom mnou, ale jeho pokoj se mi zdál vážně zvláštní. Jeho pokoj nebyl vůbec měkký jako ten můj.
Právě naopak vše tu vypadalo tak tvrdé, ale přesto barevné.

Jeho pokoj mě připomínal, jeho majitele. Tvrdý, ale přesto překrásný.
Počkat...Co jsem to právě řekl?
Jakože neříkám, že není hezký, ale že bych k němu cítil něco takovéhoto?
A i přesto je tu vůbec šance na to, že by moje city opětoval?

Byl jsem asi v nějakou dobu v transu, protože  když jsem opět procitl, tak mi mával rukou před obličejem.

"Ou promiň. Trošičku jsem přestal vnímat. Jinak, říkal jsi něco? " Nervózně jsem se usmál a doufal, že jsem se moc neztrapnil.
"Ne, neříkal. Jenom jsi přestal vnímat a já si nebyl jistý jestli se ti něco nestalo" ó tak on měl o mě strach? Roztomilé.
"Protože by to byl problém, kdyby mi v pokoji našli mrtvolu" Dobře toto není roztomilé, ale trošičku možná ano.
"Hmm... No nevadí, ale chci se na něco zeptat" řekl jsem a šel hlouběji do jeho pokoje.
"Ptej se"
"No za prvé" řekl jsem kompletně vážně.
"Jak to, že máš měkčí a hebčí postel než já? " zeptal jsem se vysmátě a skocil jsem šipku do jeho postele.
Podíval jsem se na něj a vsiml si, že vypadá velkem naštvaně. Ale on tak vypadá celou dobu, takže to asi nevadí.

"A za druhé" dramaticky jsem se odmlčel a uvelevil jsem se v jeho posteli.
"Budeš můj kamarád? " mile jsem se usmál a snažil se znít co nejvíc přátelsky.

"Ne" řekl chladně a šel směrem ke mě.
Jeho tvář byla chladná a čím víc se ke mě blížil, tím víc jsem se bál. Strachy jsem se namáčl k posteli a díval se na něj jak se teď nademnou skláněl.
"Nebudu tvůj kamarád, ale budu něco mnohem víc" zašeptal a vpil se mi do úst.

Jen jsem tam stuhle ležel a nevěděl, co mám dělat a už vůbec jsem nevěděl, co se právě děje. Ale měl jsem pocit, že to co se teď děje je špatné a začal jsem sebou šít.

"Nehyb sebou" zavrčel opět začal s tou divnou věcí.
"Ne!" Za křičel jsem a kopl ho mezi nohy. Chtěl jsem utéct, ale on se stále skláněl nademnou.
Podíval se na mě a teď jeho obličej nebyl bez emocí, ale byl naštvaný. Začal jsem se třást strachy a schoval jsem svůj obličej ve dvojích dlaních.
"Co to děláš? Proč to děláš? Udělal jsem něco špatně? "
Zeptal jsem se a podíval se na něj s uslzenýma očima.
"Počkat? Ty.... ty nevíš co to je?" Zeptal se viditelně zmateně.
"Ne, měl bych?"
Teď jsem byl vážně zmatený, to co dělal, ono to mělo smysl?
Jen se na mě poprvé usmál a pohladil mě po obličeji.
"Víš Lukášku, když někoho políbíš, tak mu vyjadřuješ lásku" zašeptal a jeho úsměv se měnil na příjemným a ochranářský.
"Pokud je to tak, mužeš to udělat znova?" Zeptal jsem se a taky se trošku usmál.
On se ke mě více nahnul a jednou rukou mi sestřel slzy a něžně mě políbil, ale tentokrát to bylo příjemné.