Ship Challenge 2019

Tajemná Chýše

Ship: Baro (Baxtrix x N3ro)

Pohled N3ra:

Tuto dobu byl les překvapivě klidný... skoro mě to až znepokojovalo, ale nebyl to úplně ten les, co mě stresovalo, ale ta pravda, že nevím jak jsem se sem dostal.
Ale budu k vám upřímný, trochu strašidelný byl i ten les.
Proč? Protože tu není vůbec žádný život, jakože stromy, kytky a keře tu jsou, ale myslím, že tu chybí nějaké zvíře, hmyz nebo alespoň sem tam vítr, ale nic prostě úplně mrtvé a tiché.
Ne že by mi ticho vadilo, ale toto bych přirovnal k tichu před bouří. Prostě klidné, ale vy tušíte, že se něco brzo stane, něco vás strhne a zabije, nebo něco podobného.

I přes všechny zlé pocity jsem se rozhodl, že nebude moudré dlouho zůstavat na jednom místě a rozešel se rovnou za nosem. Upřímně bylo celkem stresující, když jediný zvuk, který slyšíte jsou vaše kroky, váš dech, váš tlukot srdce, prostě všechno jen od vás.

a v ten moment přišel ten šok. Uslyšel jsem nečí kroky, nebylo to někde blízko, prostě vzdálené kroky, tak vzdálené, že jsem byl v šoku, že je ještě slyším, ale asi to okolí ve kterém jsem se vyskytoval, na mě mělo nějaký efekt. No když se kroky začali přibližovat, já začal panikařit.
Co budu dělat? Chce mi to ublížit? Zabila ta věc snad všechno živé v tomto lese?
Jde si to i pro mě?
Začal jsem se rozhlížet okolo sebe, co mám dělat?
Kam utéct....?
No v klidu dýchej a pojďme přemýšlet. Nikam mu neuteču, dle kroků je rychlý. Takže jak se dostat pryč.. nezahrabu se, to je prostě nereálné... Počkat! Jsou tu stromy, takže kdybych dostatečně rychle vylezl nahoru, třeba bych mohl hrát mrtvolku a dělat že tu nejsem.

No zmínil jsem se, že tu ty stromy jsou vyšší než ty, co normálně vidíte v Česku?
Ne? Tak už jo a je kurva těžké na ně vylézt , protože jsem asi desetkrát sklouznout a do krve si odřít ruku, no nejsem to já šikulka?
Taky si myslím, vylezl jsem na první větev, která byla dle mě dostatečně vysoko a díval se pod sebe a potichu poslouchal kroky a za chvíli se k tomu přidalo i hluboké dýchání.
Vystrašeně jsem hleděl na křoví, které se začalo třást a vykoukl z toho asi jediný živí tvor tohoto místa.
Byl pes, prostě větší pes, co zmateně koukal kolem sebe a čmuchal.
Potom se podíval nahoru mojím směrem a začal štěkat a vrtět ocasem.
Uh.. jen pejsek.
Bylo to smutné, ale nedokázal jsem poznat, co byl za plemeno, asi nějaká směska, ale byl roztomilý.
Pomalu jsem začal klouzat dolů po stromu a když jsem se dostal dolů, posadil jsem sa a nechal toho pejska ať si mě očichá a pomazlí se.
Upřímně? Úžasný pes asi mu budu říkat... hm.. Bob.
Je to prostě Bob.

No po chvíli mazlení jsem společně s Bobem vyrazil na cestu, protože jsem měl pocit, že není nejlepší nápad zůstávat na jednom místě a nikam nejít.
Tak jsme se vydali přímo za nosem.
Musím uznat, že je dobré mít nějakého společníka na cestu, když už nic.
A šlo si celkem rychle zvyknout na další život v mojí blízkosti a bylo to hezké jak si to Bob celou dobu cupital přede mnou.

Najednou ale Bob otočil a šel úplně jinou cestou než jsme šli.
Na nic jsem nečekal a šel za ním.
Začal utíkat a kličkovat bezi stromy.
Hned jsem opakoval jeho kroky, pokud nás něco, co neuslyším pronásleduje, tak Bob nejspíš ví kde je bezpečí.

Nevím co dělat, už za Bobem běžím asi.... nevím jak dlouho.
Nevím jak dlouho tu ani jsem, na tomto místě prostě není nic jak bych to poznal.
Je tu sice furt světlo, ale stromy zakrývají slunce, takže nemůžu ani podle něj poznat, jaká denní doba asi je.
Ale to jsem odbočil od tématu.
Běhám tu za ním už jakou dobu a nevypadá to, že by Bob plánoval zastavit.
Asi odpadnu.
Na takový běh moje tělo není stavěné.
Už cítím jak zpomaluji, jak se mi klidní dech a jak pomalu zavírám oči na cestě dolů.
Ten pád možná bude bolet, ale to už neucítím.

Chtěl bych aby se stalo to samé jako na začátku mojí výpravy, kdy jsem se probudil na neznámém místě, jenomže teď bych chtěl, abych se probudil doma.
Ale jakmile jsem opět úplně vyčerpaný procitl, tak jsem slyšel jen kroky a dýchání Boba a ucítil silnou bolest celého mého těla.

Pamalu jsem otevřel oči a uviděl Boba jak mě táhne někam pryč za lem mého trika.
Podepřel jsem se a pamulu se postavil.
Všechno mě bolelo a na místech po kterých mě táhl jsem měl rozdranou kůži.
Bob krvácející místa očichal a šel teď už pomalým tempem.
No alespoň neutíká.

Cítil jsem se jako kdybych měl každou chvíli odpadnout.
Tentokrát to bylo kvůli vyčerpání a ztrátě krve.
Ale když si Bob všiml, že zase spomaluji, zakousl se mi do nohavice a jakoby mě tlačil dopředu.
Ne vážně ušetřete mě z tohoto trápení, bo já už to nedávám.

V moment kdy jsem začal v mysli sepisovat závěť, uviděl jsem přede mnou stát chatu...
Žil tu někdo a nebo je na tomto pustém místě ještě nějaký život mimo mě a Boba?
Bob mířil přesně k chatce a každým krokrm se ohlížel na mě jestli jdu za ním.
Jakože chvíli to trvalo, ale dostali jsme se ke dveřím, chtěl jsem zaťukat a nebo otevřít, ale Bob začal štěkat a drápat.

"Jo jo snad nehoří" ozvalo se z druhé strany nezaujatě.
Uslyšel jsem kroky a díval se na kliku co se pomalu otáčela směrem dolů.
"No co zas pot--" zasekl se uprostřed věty a díval se na mě nevěřícím pohledem.
"Ty jsi pravý? Nebo mi už hrabe?" Zeptal se mě a díval se na mě jako na ducha.
"Ano jsem pravý. On- Bob mě sem dovedl a částečně dotáhl"
"To je celý on. A ty jsi ho pojmenoval Bob? No jakože jsem pro něj nedokázal vymyslet žádné dobré jméno a Bob mu vážně sedí a- co se ti stalo?!"
Koukl jsem se na svoje tělo a přemýšlel, co přesně myslí.
Ty krvavé rany?
Roztrháné a špinavé oblečení?
Je tu celkem hodně věcí na výběr.
"Jéžiš pojď dovnitř i ty Bobe"

Ten kluk -Štěpán podle toho jak se představil- mi ošetřit rány a dovolil mě u něj zůstat, milé ne?
Ale stále mě zajímá kde jsem?
Proč tu je asi jenom Bob a Štěpán?

"Víš já bych se tě rád zeptal na pár věcí. .." začal jsem nervózně.
"No tak se ptej"
"Jak bych začal... kde to jsem? Proč tu není nic živého kromě tebe a Boba? A jak jsem se sem dostal?"
"Uh... poslyš nevím jak jsi se sem dostal, ale tohle místo se jmenuje Burdice a byla tu epidemie... zabilo to všechny teda já a Bob jsme to přežili.
A cestovali jsme a to hodně, ale žádnou další živou duši jsme nenašli a pak jsi se objevil ty.
Kluk co nemá tucha jak se sem dostal."
"Takže nevíš jak bych se ztadyka mohl dostat?"
"Kdybych věděl jak, sám bych odešel, ale bohužel nevím, takže tu už asi žiješ s námi. "
Teď jsem se cítil jakobych ztratil celý svůj život, protože to tu budu muset žít celý svůj život od civilizace?
"Vypadáš smutně... to se ti tu s námi nelíbí? Ne nic neříkej, chápu tě, kdo by chtěl žít s neznámím chlapem a ps--"
"Ne! Takhle jsem to nemyslel! Já jen co moje rodina? A lidi co znám"
"To mě mrzí... ale nemohu ti nijak pomoc."
"Dobře a tak myslím, že život s tebou nebude vůbec špatný"
Usmál jsem se na něj.
"A jen co tady tak budeme dělat?  Máme před sebou celý život a tak mě napadlo jak se tu zabavíme?" Zeptal jsem se ho.
"No je tu hromada věcí na práci, ale na začátek mě napadla jedna věc"
"Jaká? "
Pomalu se ke mě přiblížil a řekl.
"No jaksi jsem několik let neviděl žádného dalšího člověka a tak  mě napadlo, co se trochu seznámit? Přece jak jsi řekl budeme tu spolu nějakou tu dobu"
Začal se ke mě přibližovat a jak byl u mě tak mě políbil.
"Co ty na to?"
Nemám co ztratil stejně tu budu nejspíš celý zbytek života.
Ale neodpověděl jsem mu, protože jsem mu dal odpověď v podobě dalšího polibku.