Ship Challenge 2019

Sen

Ship: Vadail (Vadak x Vidrail)

Pohled Vadima:

Nemám tušení jak jsem se sem dostal, ale bylo to tu překrásné.
Prostě jsem se probudil v parku na lavičce, ale bylo tu příjemné teplo. Všechno bylo tak barevné a pohádkové. Stromy kvetly, všude překrásné květiny. Ve zduchu jsem cítil překrásně krásnou vůni květin.
Z té kombinace se až tajil dech.

Rozhodl jsem se vstát a porozhlédnout se po okolí.
Místo kde jsem se nacházel se zdálo být nekonečné. Protože ať jsem šel kamkoliv, vše vypadalo stejně a nikde to nevypadalo, že bych se blížil ke konci.

Zničeno nic jsem najednou cítil, že vím kde jsem. Jako bych tu v minulosti trávil hodně času a teď jsem se sem vrátil.

Chvíli jsem šel podle vzpomínek, které jsem ani nevěděl, že mám a nadejdou se přeměnou objevil potůček, přes který vedl most. Na onom mostě jsem si všiml mužské postavy.

Myslel jsem, že omdlím.
Byl to on, můj milí, který mě opustil.... už navždy.
Snad jsem i začal brečet, ale štěstím, byl to on, věděl jsem to, jeho bych poznal všude.

Chtěl jsem se za ním rozběhnout, obejmout ho, políbit, ale něco mi v tom bránilo. Bylo to jako neviditelná stěna na začátku mostu.

Nevěděl jsem, co dělat. Začal jsem do ní bušit a křičet na něj, jestli neví co se to děje.
Nevypadalo to jako, že by mě slyšel.

Najednou se ale otočil. Ten zářivý hřejiví úsměv, co se mu vykouzlil na obličeji, když mě uviděl. Stále mě dostával do kolen. Když si všiml, že buším do bariéry mezi námi, úsměv mu ze rtů zmizel a šel pomalu ke mě.

Jak byl taky u bariéry, tak na ni položil ruku. Dal jsem svoji dlaň na samé místo jako on, jenom z druhé strany.

"Neměl bys tu být, ne teď, ještě není čas" zašeptal a vypadal tak strašně smutně.
"Proč bych tu neměl být? A kde jsem? Co se děje? " takhle zmatený jsem ještě nebyl a jak jsem se ptal dál a dál, začal se mu opět vracet úsměv.
"Víš že tě jaksi přes to neslyším?" Řekl jako tu nejvíc samozřejmou věc na světě.
Zmateně jsem naklonil hlavu na stranu. Najednou mi bylo do breku. Vidím ho a slyším, ale nemůžu se ho dotknout a on mě neslyší.
"Ne ne ne.... pššššt lásko neplakej." Láskyplně zašeptal a položil svoje rty na onu bariéru, na nic jsem nečekal a udělal to samé a jak jsme se na sebe znova koukli, rty jsem mu naznačil jednu krátkou větu 'Miluji tě' a on mi to oplatil slovy "Já tebe též"

Najednou se celý svět začal točit a mě se dělalo mdlo. Spadl jsem na zem a omdlel.
Probudil jsem se doma v posteli. Koukl jsem se vedle sebe, ale jeho místo bylo prázdné a celý pokoj vypadal tak prázdný.

Koukl jsem se na své ruce a uvědomil si jednu věc 'On to byl jenom sen' v tento moment jsem se zhroutil, všechna moje naděje odešla. V tom snu jsem byl tak šťastný, ale realita je tak tmavá a smutná a bez jeho hřejivích úsměvů se vše zdálo být studené. Byla mi zima, ne na těle, ale na duši.

Otevřel jsem šuplík a vylovil z něj jedny speciální pilulky.
'Těš se lásko, tentokrát se přes bariéru dostanu' řekl jsem si pro sebe a vidal se na poslední výlet do toho pohádkového parku.