Ship Challenge 2019

Nevšední den

Ship: Lurak (lukefry x kovy)

Pohled Lukefryho:

Možná některým z vás přijdu divný, ale mám svoji denní rutinu naplánovanou do posledního puntíku. Samosebou že se mění podle počasí,jiná je  na sluneční den, na to když prší nebo sněží.

A dneska hlásili jako slunečný den. Tak jsem k tomu přizpůsobil i svoji rutinu.
Vstal jsem brzo a šel si udělat kávu, někdy mi příjde, že jsem na kávě závislí, ale v tom případě si vždycky udělám víc kávy a pak na to nemyslím.
No vraťme se k věci. Obléknu, udělám ránní hygienu, rychle si nachystám snídani a vypiju svoji kávu. Potom se kouknu na televizi a podle počasí venku se rozhodnu jestli se půjdu projít. Jelikož je dneska slunečno a dle zpráv tak mělo být celý den. Jsem se rozhod si udělat o trošku delší procházku než obvykle. A to znamená, že budu muset jít přes město, jinak bych si nestihl dát odpolední kávu.

Vyrazil jsem na cestu a hned jak jsem byl dál od dome, jsem si začal všímat mraků, co se seskupovaly na obloze. Začal jsem mít hodně zlé tušení, ale rozhodl jsem se věřit té podivné rosničce ve zprávách a pomalu se loudal dál.

To však byla hyba a naučil jsem se, že hodně mraků na obloze je velké znamení deště. A po chvilce na mě začali dopadat kapky podobné slzám.
Rachle jsem zaběhl pod nejbližší přístřešek nějakého domu. Seděl jsem tam jak nakopnuté stěně a zrazeně se díval na oblohu.

Už když to vypadalo, že se déšť uklidní a já budu volný, začalo pršet ještě víc. To už jsem byl na tolik zoufalí, že jsem dával zbohem  všeckým svým plánům a hlavně mojí nejvěrnější lásce kávě, kterou bych za normálních okolností teď popíjel.
Z ničeho nic jsem za sebou uslyšel otevírání dveří, ve kterých se krátce na to objevila menší postava.
"Ahoj nějakou dobu tu už sedíš něco se děje? Nemáš se jak dostat domů?" Zeptal se muž co přišel ze dveří. Povzdechl jsem si, co mu mám na todhle odpovědět? "No jaksi nemám,  bydlím celkem dál a na taxíka nemám peníze, tak jsem se rozhodl počkat tady, ale jak vidíš nevypadá to na to, že by přestalo pršet" odpověděl jsem asi víc zarmouceně než jsem planoval, ale já stále musím myslet na moji kávu. "No tak pojď do vnitř" řekl jakoby nic. Po tomhle jsem se na něj díval jak na psychopata. 'On si pustí cizího člověka do domu? To se nebojí, že bych moh bejt nějaký šílenec nebo se mám bát já, že on je šílený' moje mysl se snažila zpracovat všechny pro a proti, ale chyběl tu nějaký větší důvod proč bych na to měl kývnout. "A třeba si dáme kávu?" Zeptal se po chvíli, když jsem nemluvil. Po té osudné otázce jsem vystřelil do stoje a prohlásil "Beru" on se jenom usmál poodešel od dveří, abych mohl projít. "Jo a já jsem Radek" usmál se na mě a zavřel za mnou dveře.