Ship Challenge 2019

Za ručičku

ship: MarwDali (Marwex x Vendali)

Pohled Marwexe (Marka) :

Stál jsem před skříni a jak nějaká puberťačka vybíral oblečení, v kterém půjdu ven.

Ano cítím se trapně, když tohle dělám, ale jdu s ním ven. A pokud budu mít štěstí stane se z něj můj přítel. Avšak bylo by to o tolik lehčí, kdyby tu nebyl ten věkový rozdíl, za který by nás většina lidí odsuzovala. Ach jo no hold je svět krutý.

No pryč od depresivních myšlenek! Protože jsem právě našel v čem půjdu.
Krásná černá mikina a černé gatě. Kombinace která nikdy nezklame.
A když jsem si oblékal večerně zbarvenou mikinu, uslyšel jsem zvonek vchodových dveří. Rychle jsem se tam rozběhl, abych mu co nejrychleji otevřel, ale před dveřmi jsem zakopnul a batoh, co ležel na zemi a tvrdě narazil do dveří, až se ozvala dutá rána.

"Marku?! Co tam děláš jsi pořádku?....Marku? Marku?!"
"Klid jsem se jen praštil o dveře!"
"Ó můj bože! Ty jsi debil! A otevři, nebaví mě tu ječet přes dveře!"
"Jo! Promiň! "
Zakřičel jsem a začal otevírat dveře.
"No vítej"
"No to je hezké, ale dovnitř nejdu. Nedívej se na mě tak. Máme jít přece ven a teď hned mi ještě ukaž kam jsi se trefil."
"Ježiši! Nebuď jako moje mamka! Jsem už dospělí. Se o sebe přece dokážu postarat!"
"No tak pan je dospělí" řekl a začal se smát "neber to zle, ale evidentně se o sebe dokážeš postarat asi jako malé dítě, tak se semnou nehádej a ukaž kam jsi se pacil" Fakt ustaraný jak moje mamka.
"No tak dobře" nazvedl jsem si vlasy, aby mi viděl na čelo a čekal co udělá. On se jenom na mě natisk a jednu ruku mi obmotal okolo pasu a druhou položil na mou ruku na čele.
"Hmm.. budeš tam mít bouli. No jo to máš z toho, že děláš blbosti a teď už pojď koupím ti pak zmrzlinu dobře? " Dořekl a pustil mě. Jak tak učinil, tak jsem tam stál jako solný sloup a díval se jak odchází ze dveří.
"Jdeš nebo jsi pošel?" Zastavil se a čekal než ho dojdu. Je tak milí ne?

Vyšli jsme a řekli si, že půjdeme do parku. Byl tu jen jeden menší problém. Park byl doslova na druhé straně města a já jsem poslední dobou líný, ale když tam chce tak to pro něj ujdu.

Po chvilce cesty jsem narazili na první přechod a já se ho hned chytnul za ruku.
"Co děláš? "
"Říkal jsi přece, že jsem dítě a dítě by měl někdo držet za ručičku, když jde přes přechod"
"Achjo... ale pokud to dítěti pomůže, tak ho mile rád povedu za ručičku"
"A koupíš dítěti i zmrzlinu a limonádu?"
"Tobě koupím cokoliv"
"Neříkej dvakrát" no musel jsem ho upozornit, neví do čeho jde, když říká tohle.
"No tak dobře beru zpátky a dělej nebo tu budeme stát až do vánoc" zasmál se a za ruku mě táhl přes přechod.

Trochu mě narazilo, že jak jsme přešli, tak mě nepustil, ale ještě víc mě přitáhl k sobě.
"Hm... víš že mě už mužeš pustit?"
"Víš že se malé děti normálně vedou za ručičku, takže si nestěžuj, nebo žádná zmrzlina nebude"
"Ale no ták! To nemůžeš myslet vážně"
"Myslím a taky to udělám pokud nebudeš potichu"
No byl jsem trošku naštvaný, že jsem musel mlčet, ale to že mě celou dobu držel za ruku, mě uklidňovalo a dělalo mě šťastným. A pokud chození za ruku znamená nazývaním se dítětem, už se asi nikdy nenazvu dospělým.