Ship Challenge 2019

Hate

Ship: dali (danverse x oly)

[ ó můj bože.... tohle můžete klidně přeskočit, jenom chci poděkovat všem co tuhle hrůzu čtou a ještě víc poděkovat těm co se rozhodli hlasovat. Takže, děkuji lidi celkem mě to motivuje a jdeme k "příběhu"]

Pohled Olyho:

Já už nemůžu. Snažím se si z toho dělat srandu jako všichni ostatní, ale nejde to. I přesto, že se usmívám, tak cítím tu bolest.
Do videí co dělát vše, co můžu. Ale stejně tu jsou lidi, kterým jde jen o to tě vidět na dně, kompletně zničeného. Nevím přinese jim to štěstí? Udělá je to šťastnými? Nevím, vážně nevím.

Jenom tak sedím na sedačce, teda spíš na ní ležím. Prostě nějaký hybrid mezi lehem a sedem. A čtu si ty komentáře, velká polovina mi jen nadává a přeje to nejhorší. Udělal jsem jim snad něco?

Utápěl jsem se tak moc ve smutku, že jsem dočista zapoměl, že Dan má přijít. A jak jsem si na to zpoměl? To je jasné, uslyšel jsem jsem bouchání na dveře a nekonečné zvonění na zvonek. Naštvaně jsem té osobě otevřel dveře, ale jak jsem v nich uviděl Dana, hned na místě jsem se chtěl proplesknout. 'Jak jsem mohl zapomenout na to, že má dojet?'

"Ahoj Dane. Tak trošku jsem na tebe zapoměl, promiň" řekl jsem a snažil se ze všech sil usmívat.
"Jo to nevadí, tak teda můžu dál?" Zeptal se a úsměv mi oplatil. Narozdíl od toho mého jeho úsměvy byli pravé.
"Jo pojď" sklonil jsem hlavu, aby mi neviděl do obličeje a ustoupil ode dveří.

Hned odešel do pokoje kde většinou spává když je u mě a asi si šel vybalit věci. Jak ale zmizel z mého zorného pole, tak jsem zamkl dveře a sesunul se v obýváku na sedačku. Snažil jsem se zhluboka dýchat, aby nešlo vidět, že jsem předtím možná trošku brečel. Nechtěl jsem, aby něco poznal. Jen by se taky začal stresovat.

Jen co se mi podařilo nahodit ten nejvíc důvěryhodný úsměv, šel jsem vybrat nějaký film, co by nás oba, hlavně jeho, bavil.

Vybral jsem nějakou starší komedii a odešel jsem do kuchyně připravit popcorn a vytáhnout dvě láhve kofoly.
Jak došel tak jsem to měl všechno nachystané. Takže jsme si jenom sedli a pustili film. Nemůžu říct že nebyl vtipný, prostě jsem neměl náladu, ani energii na to abych se smál. Myslím, že si Dan začal všímat nedostatku mojí retardovanosti a začal se sem tam dívat jenom na mě.

"Buď ke mě úpřímný." Začal vážně "Děje se něco? " dokončil něžně, ale se stálým náznakem vážnosti. Nemůžu se mu v této situaci dívat do očí, prokecl bych se, ale když se mu do očí nepodívám, bude mít důvod mě podezírat.
"Nic se neděje. Mám se skvěle, tak skvěle jako nikdy." Můj úsměv se stal o něco reálnějším, ale ne kvůli štěstí, kvůli nervozitě.
"Nelži mi. Dokážu poznat když tě něco trápí." Kdy začal znít jako moje matka? No to je jedno.
"Fakt ti nelžu nic se neděje." Asi ho o tom nepřesvědčím.

Jenom se na mě koukal a nic neříkal. To ticho mě užíralo za živa. "Jo dobře vyhráls, trápí mě něco." Pronesl jsem mírně vytočeně.
"Tak spušť. Co tě trápí? "
Řekl jsem mu všechno. Jeho obličej se ale začal měnit na  výrazy smutku, pochopení, zloby a něčeho co jsem nedokázal identifikovat.

Zničeho nic mě objal, namáčkl na sebe, trošičku s námi pohupoval a šeptal uklidňující věci.

Nevím proč to dělá, ale je to tak moc uklidňující. Momentálně jsi nejsem jistý ničím, ale jednou věcí ano, nechci aby přestal.
Vnímal jsem ještě pár zhoupnutí, zaslechl pár uklidňujících slov a usl v dlouhý, vytoužený spánek.