Ship Challenge 2019

kocourek

ship: Lumean (Lukefry x Roumean)


(Za jakékoliv nesrovnalosti se omlouvám, ale nesleduji Roumeana a no... moc nemám čas sledovat nikoho... takže pokud něco nebude sedět tak se omlouvám. Jakoukoliv kritiku příjmu a pokusím se přizpůsobit vašim požadavkům pokud to bude možno)

Pohled Roumeana (Romana):

Nevím co dělat. Už moc nevím proč jsem si tuto cestu vybral, nejspíš se mi to zdálo jako dobrý nápad, ale teď? Už se mi to moc dobré nezdá, jakože jo vydělávám si, ale nebaví mě to dělat, na začátku možná ano, ale teď se do toho musím celkem nutit.... asi mě natáčení videí nebaví jako tenkrát.
Ale stále přemýšlím nad jednou věcí, kdybych si vybral cestu ,kde by moje tvorba nebyla úplně k opovržení hodna, třeba bys se mu mohl na ulici podívat do očí. Třeba bych s nim mohl spolupracovat, ale to jsou jenom moje sny. Teď jsem ten, kdo má svoji tvorbu založenou na dětech. Kdybych se ho teď zeptal o spolupráci, tak se bojím, co by odpověděl.
Vysmál by se mi?
Odmítl by?
Příjmul by?
Ne, to by se nestalo, on na rozdíl ode mě má kvalitní tvorbu a může být hrdý na to, co dělá, já ne.
Jediná věc, co by mohl udělat a týkala by se mě, by bylo to, že by na mě řekl svůj názor a to by nejspíš nebylo dobré, protože se celkem děsím toho, co by o mě řekl....
Urazil by moji tvorbu?
No tomu bych se ani nedivil.
Řekl by, že vypadám jak debil?
Neříkám, že by to nebyla pravda.
Řekl by, že mám vlasy jak nevím co?
No... moje vlasy moc neoblivním, musím je tak mít, protože nechci, aby to lidi věděli, nechci aby se to dozvěděli špatní lidé.
Vlastně.... vy to taky nevíte... nebudu vám lhát, nechtěl jsem vám to říkat, ale když už jsem to začal, tak vám to vysvětlím... a teď se připravte, protože já jsem tak trochu speciální a to teď nemluvím o tom jak se někdy chovám, ale mluvím tu o tom, že já jsem tak trochu... kočka?
Dobře, teď zním jako blázen, ale mám kočičí uši a .... um... ocas...
A co mají moje vlasy společného s kočičími uši?
No lidi, buďme k sobě upřímní, není bezpečné, aby někdo věděl, že jste napůl zvíře, protože můžete skončit někde v laboratoři a to já nechci... a nebo hůř! Mohl bych skončit jako nějaká drahá hračka na černém trhu pro nějaké odporné úchyly.
No trošku jsem odbočil od tématu... jde tu o to, že ty vlasy mám tak, aby mi nešli vidět ouška, když je stáhnu k hlavě, ano neříkám, že to není divné, ale dokud to vychází, tak já nemám problém.

No později toho dne jsem se konečně vzpamatoval z mé malé bubliny utrpení a smutku a rozhodl se udělat něco, alespoň trochu produktivního... a to se jít najíst.
Ale tady moje smůla, co se mě drží už pěknejch pár let, se rozhodla znova zasáhnou v podobě toho, že když jsem otevřel ledničku, tak byla prázdná.
A já měl na výběr jen dvě věci, buď umřít hladem, nebo jít do nejbližšího obchůdku, co je otevřený dvacet čtyři hodin denně. Ten obchůdek mi nezněl jako špatný nápad, jenom byl asi 15 minut tam a 15 minut zpátky a řekněme, že se mi v noci po venku nechce chodit.
Ale ta možnost umřítí hlady, jaksi taky nevypadala pěkně a .... no.... na umírání zrovna nemám náladu.

A tak jsem si vzal černou mikinu s kapucí a první tepláky, co se mi dostali do ruky a šel hledat svoji peněženku.
Prvně jsem si myslel, že fakt umřu, bo jsem nikde nemohl najít svoji peněženku, ale nakonec jsem se cítil jako největší debil, protože jsem ji měl celou dobu položenou na stole, okolo kterého jsem celou dobu chodil.
Ano bylo to ode mě hloupé si jí nevšimnout, ale teď už ji mám a mohl jsem vyrazit pro jídlo a nakoupit k tomu nějaké věci do zásoby.

Jen jak jsem vyšel do temné noci, tak mě do tváře udeřil chladný vítr.
Začal jsem přemýšlet, jestli by nebylo lepší se vrátit pro bundu, ale kručení v mojem žaludku mě ujistilo, že čím dřív tam budu tak tím lépe.
Udělal jsem pár kroků a uviděl jsem, že na to že je večer kolem chodilo dost lidí, kteří se nejspíš vraceli domů z práce, nebo to byli puberťáci, kteří se šli v pátek večer ožrat do němoty.
Nemohl jsem jít jejich směrem, protože jsem nechtěl riskovat, že by mě znali, a tak jsem to otočil druhým směrem a šel menší obklikou, která se skládala z temných uliček, ve kterých často přespávali lidi bezdomova, nebo ti kteří to přehnali s alkoholem.
Naštěstí to vypadalo na to, že se ještě nikdo nestihl ožrat, a že si většina bezďáků našla jiné místo, nebo už spala.
Musím říct, že i přes ten smrad tu bylo i dobře, daleko od lidí... ach... asi by mě bavilo chodit těmahle uličkami furt... prostě krása.
Jenom kdybych furt neměl hlad a díky této obklice, abych se vyhnul lidem, se mi cesta ještě o 5 minut prodloužila.

Dostal jsem se skoro na konec tohohle bludiště, ale narazil jsem do skupiny lidí, které nejspíš pití moc nebavilo a asi si šli zapálit.
Rozhodl jsem se dělat nenápadného a stáhl si ještě víc kapuci do obličeje. S pořádným nádechem a výdechem jsem se odhodlal a vyšel kolem nich.
"Co tu chceš?!" zařval na mě jeden z té skupiny, podíval jsem se na něj a všiml si, že to je asi o hlavu vyšší kluk s hnědými vlasy, ve kterých měl červený melír.
"Nic jen procházím" snažil jsem se to řešit v klidu a co nejrychleji se dostat na druhou stranu.
"Tak hele ty! Tu jsme stojíme mi, tak pokud budeš chtít projít, tak budeš muset jít někama jinama"
"Proč prostě nemůžu projít? Kůsek odtud je východ, tak nedává smysl proč bych nemohl projít."
"tak ty chceš být chytrej co? Ukážeme ti, co si o tý tvojí chytrosti myslíme"

Rád bych řekl, že jsem buď utekl, nebo to že jsem se dokázal ubránit, ale bohužel. Nedal jsem to, zmlátili mě a teď tady ležím u stěny nějakého baráku a jsem rád že dýchám, i když jen z těží...
Asi na chvíli za vřu oči... šak čemu to bude vadit, až usnu tak alespoň nebudu cítit tu bolest, která právě teď objímá celé mé tělo.
Při mém usínání jsem ucítil něčí ruce jak mě zdvíhají a cítil jsem jak mi sundává kapuci z hlavy.
Ne!
To nemůže! uvidí to a celé tajemství bude v háji!
Chtěl jeho ruku sestřást, nebo něco co by mu dalo znamení ať mě tu nechá, ale byl nemám na to sílu.
Poslední co jsem cítil, než jsem spadl do temnoty, bylo teplo, co šlo z jeho těla, když mě nesl.... no bylo to příjemné, takže se nedivím, že jsem tak rychle odpadl.
.
.
.
Probudil jsem se v příjemném teple, ještě větším než když jsem usnul. Pomalu jsem otevřel oči a zaznamenal rozmazané barvy, potom se z čmouch stávali objekty a za chvíli jsem viděl celou místnost v plné své kráse... jenom kdyby se potom nepřipojila ta svině bolest, která mě až moc rychle vrátila vzpomínky na to, co tady dělám a proč mě všechno bolí.

Prutce jsem se posadil a chtěl zkontrolovat jestli mám odhalené uši, ale rychlost mého pohybu byla moc velká a já byl moc zmlácený a hladový.
Po chvilce bolestivé křeči, které mě málem zase položila, jsem byl schopný se zase hýbat, chtěl jsem si zjistit jestli jestli mi jdou vidět ouška, ale byla tady až moc velká šance, že jdou, ale nemusel jsem si to ani zkontrolovávat, protože jak mile jsem trochu odhrnul duchnu, se kterou jsem byl přikryt, jsem uviděl, že už na sobě nemám ani svoji mikinu ani triko.... ale měl jsem obvázané rány a to bylo trochu pozitivní, ale to znamená, že moje ouška a nejspíš i ocas, ale na tom už nezáleží, vše je v háji.... jsem v cizím domě, hladový, zraněný a s odhaleným tajemstvím, které budu nejspíš vysvětlovat.

Chtělo se mi brečet, jediné co jsem bylo jídlo a skončil jsem takto.... co jsem komu udělal, že se mi tohle děje.......
Dech se mi začal zrychlovat a připadalo mi, že se všechny zdi přibližují a že se tu nedá dýchat....
Pomalu se mi začali vracet všechny smutné a nepříjemné vzpomínky, začal jsem se třást a s přerývavím dechem se na svět objevili první malé slzy.

V tu chvíli jako kdyby mojí karmy nebylo dost, se začali otevírat dveře...
Toto musí být noční můra... rychle jsem si schoval hlavu pod duchnu a snažil si otřít slzy.
"Vidím, že jsi se už probudil, jak ti je?" uslyšel jsem povědomí, milý hlas, zní jako.. ne, to je nemožné.
I když zněl mile, rozhodl jsem se neodpovídat, bude jistější když budu hrát mrtvého brouka.
"No táák vím, že nespíš." ucítil jsem jak si sedl na kraj postele. "Roman že?"
Dobře zná mé jméno, takže buď mě sleduje, nebo mi otevřel peněženku a našel tam moji občanku.
"Hej vím, že mi nevěříš, ale slibuju ti, že se ti snažím jen pomoc" řekl a položil ruku na místo na peřině, kde by se měla nacházet moje hlava.
Dobře, stejně se nemůžu schovávat do nekonečna.
Pomalu jsem si sundal duchnu z hlavy a podíval se na člověka, co mě zachránil z temné uličky.

Nemohl jsem tomu uvěřit, přece jen mě třeba svět netrestal, ale snažil se mi pomoc?
Byl to on v plné své kráse...
Kdo to byl?
Jakoby jste to dávno netušili, byl to lukefry. Jej.
Celou dobu jsem se s ním chtěl setkat a když to vypadá jako kdyby se ke mě celý svět otočil zády, tak ho potkám.
"Jsi v pořádku? Doufám, že nemáš horečku, jsi celý rudý a hoříš! Jak dlouho jsi tam vůbec ležel?"
Sakra!
Asi jsem na něj hleděl jak největší autista... a teď si tady povídám pro sebe místo toho, abych odpověděl té nejvíc úžasné osobě na celé planetě.
"já-já---ehm-- no-víš-no- nevím"
"aha a víš, co se stalo? A proč jsi brečel?"
"chtěl jsem jít do obchodu---" při zmínění jídla se moje břicho ozvalo hodně nahlas a já myslel, že se propadnu hanbou. "a po cestě mě přepadla skupina lidí a proč jsem brečel není důležité"
"Dobře chápu a moje dedukční schopnosti my říkají, že máš hlad, že? Počky tady něco ti donesu a pak mi vysvětlíš proč jsi plakal a neříkej, že to není důležité! Musí to být důležité, když tě to rozbrečelo" mile se na mě usmál a odešel.... no není on perfektní.

Znova jsem si lehl a uvolnil svaly... ach.. musím říct, že toto byl ten nejvíc pocit za celý týden.
Ale jedna věc mi vrtala hlavou, nemám zakryté ouška a na nic se nezeptal, neudělal ani jednu poznámku a musím říct, že to bylo od něj milé.
Ne moc lidí ví o tom mém tajemství a nereagovali na to zrovna nejlépe.... ale on?
Musí být anděl.

Uslyšel jsem jeho kroky a ucítil překrásnou vůni.. no o můj bože, pokud neslintám, tak už nevím.
"Tak ti to nesu. Doufám, že ti to bude chutnat" řekl s úsměvem a podal mi misku s polévkou.
"Děkuji, jsem si jistý, že to bude perfektní" usmál jsem se na něj a vzal si od něj misku a tekutinou.
Opatrně ji nabral na lžičku a no můj ty tondo!
Buď je to tak dobré a nebo já mám taký hlad, tak či tak miluju to, protože jsem už předtím umíral hladem a pokud teď můj žaludek netrávil sám sebe, tak už nevím.
"a teď zpět k tématu, proč jsi brečel? Co se stalo?"
achjo... nechtěl jsem, aby se na tohle ptal, ale co už, že?
"No víš... byl jsem celkem ve stresu, protože jsem se snažil tohle schovávat před světem, ale jak jsem se tady probudil a zjistil jsem, že se to někdo musel dozvědět, tak jsem nevěděl co dělat... nevěděl jsem kdo to zjistil a nechtěl jsem skončit rozpitvaný na operačním stole.... a najednou jsem si začal uvědomovat, že je všechno v háji, protože jsem nevěděl, co se bude dít a takové a jak postupně ve mě rostla panika... tak jsem se víc a víc nervoval a měl jsem takové menší zhroucení."
"Aha... a no víš.. zprvu jsem byl celkem v šoku, když jsem tam uviděl tebe a pak ještě ve větším šoku když jsem viděl ty ouška a ocas, ale byl jsi zraněný, tak jsem tě co nejrychleji dostal ke mě, abych tě mohl vyléčit a mikina byla roztrhaná, a tak jsem ji bohužel musel vyhodit, ale tvoje triko se pere."
"oh dobře, ale stále jsem v šoku, že jsi s tím tak v pohodě"
"Neboj prvotní šok jsem už překonal, teď mi to připadá celkem roztomilé" řekl a pohladil moje pravé oušku... málem jsem se podtím rozdílem roztekl, byl to úplně božský pocit a ne, nikdo mě před tím nepohladil.
"Ách úplný kocourek" uslyšel ho potichu říct, ale hned jak si můj mozek zpracoval, význam jeho slov, tak jsem zrudl jak rajče a nechal se v klidu hladit.
"Říkal jsi, že jsi měl strach z toho, že by jsi skončil v laboratoři a nebo u nějakého úchyla, že?"
"J-jo"
"Tak mám pro tebe nabídku, zůstaň se mnou a já tě ochráním"
Úplně mě to zarazilo... on mi vážně nabídl ať s ním zůstanu? Pokud je to sen, tak se už nikdy nechci probudit!
"Tak? Já čekám na odpověď"
"jo" zašeptal jsem, stále trochu v šoku.
"Cos říkal?"
"JO" zakřičel jsem a hupsnul mu do náruče.
"Takže.. dalo by se říct, že jsi teď moje kočička?"
"Jaká kočička? Kdyžtak jsem kocour"
Pf.. já jsem krásný a pravý kocour, ne kočka.
"Dobře, dobře, jsi můj kocourek"
Řekl a pohladil mě po lícu a políbil mě na rty.
"Tvůj kocourek budu navždy"'
Usmál jsem na něj, přece jen mě dneska svět nechtěl potrestat, ale přinést mi do života světlo.... jen doufám, že mi ho zase nebude chtít sebrat, ale do té doby si toho užiji, jak nejvíc budu moct.