Ship Challenge 2019

Stanování

Ship: Vlawo (Vláďa x Jawo)

[ Omlouvám slovensky psat nebudu, protože by to nedopadlo dobře, oky? :) ]

Pohled Jawa:

No rozhodli jsme se jet stanovat pod širák. Furt si nemyslím, že to byl dobrý nápad, ale vypadá z toho tak moc šťastný. Ale neberte mě zle nejde o to, že bych neměl přírodu rád. Právě že mám, ale co když bude pršet? Co když se mu něco stane? On je to nejlepší, co se mi v životě stalo. Teda on a jeho pes Vodopád. Zamiloval jsem si je oba, hned jak jsem je viděl. Byli tak sladcí a roztomilí.

Ale teď zpět k naší cestě, protože tam skoro budeme. I když mě zajímá jak budeme spát, protože já stan ani za zlatý prase nesložím a on je také nemehlo, že bych mu do ruky nesvěřil ani šutr.

Hned na místě jsme rozložili věci na stanování a půl metrový návod na to jak složit stan. "Jsme si měli vzít izolepu...... hodně izolepy" přemýšlel vláďa nahlas.  No asi měl pravdu, lebo stímto to nesložím nikdy. Díval jsem se na tu hromadu trubiček a látky. Pořádně jsem se nadechl a zavřel oči. Rychle jsem spojil nějaké trubky k sobě a přehodil přesto onu látku. "Ty vole.." vypadlo z Ládi "Tys to dal a víš co? Já to asi přenechám na tobě, protože potřebujeme oheň" řekl a sledoval moji reakci. A co jsem měl dělat? Začít brečet? I když jsem od toho nebyl daleko, on ten stan byl utrpení, ale toto bude Mordor.

Pomalu jsem se zvedl a šel najít nějaké kameny a dřevo. Ještě jsem na něj otočil a uviděl, že on se jenom mazlí se psem. 'Kdyby to nebylo pro něj, tak bych se na něj vykašlal' a odešel jsem tempem, jako kdyby jsem si šel pro smrt.

Trvalo to sice nějakou chvíli, ale nasbíral jsem asi dostatek kamenů a dřeva a s velkým úsměvem na rtech jsem se vracel zpět do tábora. Vrátil jsem se a uviděl Vláďu jak mu čouhají nohy ze stanu a Vodopádův ocas, který z tama čouhal též.

"Jsem zpět, půjdeš mi teda pomoc?" Zeptal jsem se netrpělivě. "Hmm...? Co? A jó ty jsi zpět. Jo hned jsem tam." Ozvalo se ze stanu a jediná extra reakce byla to, že se na mě vyřítil velký pes a radostně mě srazil k zemi a olízal mi celý obličej. 'Chjo i ten pes mě má radši než on' vím že to moc není pravda, ale byli tu chvíle kdy mě to tak více než připadalo.

Nemělo cenu čekat a tak jsem šel rozdělat oheň a udělat něco k jídlu. Při rozdělování ohně jsem si sice skoro urazil prst a podpálil se zaživa. Ale za chvíli už hřál oheň a celým provizorním táborem se linula překrásná vůně. Snažil jsem se soustředit, aby se jídlo nepřipálilo.

Když jsem se najednou ucítil pár silných rukou okolo svého pasu a vzápětí jsem měl i rty na svém krku. "Vláďo já.... já vařím, přece nechceš jíst připálenou večeři" snažil jsem se ho od sebe dostat, protože se mi prvně nevěnuje a pak po mě něco chce? To by chtěl chlapeček, teď vařím, nemám pro na něj čas. "Když to bude od tebe tak sním všechno" zavněl a víc se na mě namáčkl. "Ale já spálené jíst nehodlám. " Odžduchnul jsem ho. "Ale no tak, chováš se jak kdybychom byli manželský pár po 40cítce" zasmál se vládní větě, ale jeho ruce stále nepouštěli můj pas. "Víš jak nad tím přemýšlím, já jsem řekl v realitě dost inteligentní věc, protože ty už jsi jako moje manželka. Nachystáš mi postel, uvaříš a pak se semnou po jídle i pomazlíš" dodal po chvíli mlčení. "Mazlit se s tebou? Po tom co všechnu práci necháš na mě? Ani mě nehne." "Ale prosimtě ty víš, že ti to později vynahradím" řekl s veselím a zároveň zákeřně hravím hlasem. "Vždyť já vím zlato. Ale běž pro taléřky, myslím že je to hotové" Nemůžu se na něj zlobit, ono to prostě nejde. To ho fakt tak moc miluju, že snesu i jeho chování? No asi určitě ano, protože kdyby ne, tak bych neměl v batohu malou zázračnou krabičku, která může změnit život nám oběma.