Moje oči se vytřeští a dech zadrhne. Jeho rty jsou tak jemné a velké. Ihned ze mě překvapení odpadne a zapletu mu dlaně do vlasů, oplácejíc mu polibek. Nikdy před tím jsem se nelíbal a proto jsem počkal až udělá první krok a snažil jsem se napodobovat jeho pohyby. Něžně jsme pohybovali rty a tiskly se na sebe, jako by nám snad byla zima a chtěli jsme se zahřát.
Bože je tak dokonalý. Po tomhle už se nemůžu vzdát.
Jeho velké dlaně svírají můj pas a tiskly ho na mě ještě víc, jako by se bál, že mu uteču. To bych, ale nikdy neudělal. Jeho rty se pro mě i po jednom polibku staly drogou a nic a ani nikdo mě této závislosti nezbaví. Ani fakt, že je to můj učitel.
Jeho jazyk přejede po mém spodním rtu a já blaženě vydechnu. Využije situace a jazykem vklouzne do mých úst. Naše jazyky se začaly proplétat a svádět vášnivý boj.
Jako bych se přestal ovládat a chtěl jsem víc. Svou pravou nohu jsem zvednu do vzduchu a obmotal mu ji kolem pasu. On na nic nečekal a svou levou rukou začal přejíždět přes mé zvednuté stehno.
Zvonek se rozezněl školou a my se od sebe s hlasitým mlasknutím odtáhli, popadajíc dech. Sundal jsem svou nohu z jeho boku a podíval jsem se do země, abych alespoň malinko zakryl své rozpaky.
Bylo ticho. Čekal jsem jestli třeba něco neřekne. Ale nic. Proto jsem zvednul hlavu a podíval se na něj. Stál ke mě zády opřený o stůl rukama a jako by se snažil uklidnit. To jsem byl tak špatný?
"A-asi půjdu." vydechnu smutně a hlavně zlomeně. Cítím se, jako zneužitý.
Nic mi na to neodpověděl a tak jsem se na něj s novou várkou slz podíval a nakonec jsem opustil jeho kabinet.
Několik lidí se za mnou otáčelo a házeli na mě nechápavé pohledy. Ale nevšímal jsem si toho.
Na tohle už dneska nemám sílu. Rychle jsem doběhl do třídy vzal si svoje věci a utíkal jsem pryč odsud. Jak mi to mohl udělat? To mě chtěl jenom využít a odkopnout? To jsem mu nestál za víc? Sakra...
Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Jediné, co si pamatuju je, jak jsem odemkl hlavní dveře, skopnul ze sebe boty a rychle utíkal do svého pokoje, kde jsem se zamkl.
Lehl jsem si na postel a plakal. Musel jsem ze sebe dostat všechen ten stres. Ale i ustavičný pláč mi nepomáhal. A pak mě to napadlo. Už pár let jsem ji nepoužil. Slíbil jsem mámě, že toho nechám. Že už si nikdy neublížím. Ale...jak tu bolest v hrudi mám vydržet? Hrozně to bolí. Potřebuji to ze sebe nějak dostat. A ona jediná mi může pomoci.
Dlouho neváhám a zvedám se z postele. Pomalými krůčky dojdu až do koupelny, kterou mám spojenou se svým pokojem a stoupnu si před umyvadlo. Otevřu skříňku nad ní a podívám se na tu malou mrchu. Na tu, co dokáže život udělat lepší, ale zároveň ho během chvilky dokáže zničit. Mám to udělat? Nemám to přeci jen vydržet? Ale já...nejsem do silný. Nevydržím to. Potřebuju ji...
Natáhnu ruku k poličce a opatrně uchopím do dlaně svou kamarádku. Svini kvůli, které mě máma poslala k psycholožce. Železnou břitvu kvůli, které mám vybledlé jizvy na rukách a nohách. Nejsou na první pohled tak patrné, ale jsou tam a připomínají mi časy, kdy jsem měl silné deprese a problémy. Bylo to v sedmé třídě. Rodiče se rozváděli kvůli mámině nevěře, ve škole mě šikanovali, měl jsem špatné známky, žádné kamarády a jedné, co jsem měla byla ona. Žiletka. To u ní jsem nacházel každý večer útěchu. To ona si vždy vyslechla mé trápení a pak mi od mých problémů pomohla. Zbavila mě bolesti. Dala mi volnost.
