Čas plynul, jako voda a já jsem se ani nestačil pořádně rozkoukat a dalších pár týdnů bylo pryč. Opravdu rád bych vám řekl vše, co se za ten měsíc stalo jenže ono není co. Prakticky všechny dny byli stejné. Já se nudil doma s přísným zákazem od Liama dělat jakoukoliv náročnou práci a čekal jsem až se Liam vrátí z práce. Potom mi udělal vydatný oběd-který jsem vždycky celý snědl-a potom jsme se koukali na film a občas jsme šli na krátkou procházku a párkrát mě vzal na romantickou večeři při svíčkách. Bylo to nádherné a já jsem se mu-jak jsem si před měsícem slíbil-snažil dávat najevo, jak moc ho miluju každou chvíli, co jsme spolu byli. A on mi moji lásku oplácel. Staral se o mě doslova, jako o princeznu, ale i přes to mě zžíral špatný pocit.
S Liamem jsme od té doby, co jsme byli u doktora spal asi jen dvakrát a to jsem ho ještě musel hodně dlouho přemlouvat. Není to tak, že by nechtěl, ale hrozně se bojí, že mi ublíží a proto to vždycky zastavil a nenechal mě dojít dál. Chyběly mi jeho doteky. Samozřejmě, že mě objímal, mazlil se se mnou a občas-a když říkám občas tak myslím opravdu jen párkrát-jsme si udělali dobře za pomocí ruky nebo pusy, ale to bylo všechno. Můj zadek byl tak opuštěný, že už to snad ani víc nešlo.
Navíc jsem začínal mít strach, že si Liam najde někoho jiného. Poslední dobou byl nějaký nervózní a roztěkaný. Ptal jsem se ho několikrát, co se děje, ale on jen vždy odpověděl, že toho má hodně v práci a já mu věřil. Snažil jsem se mu věřit, ale...čím dál tím víc začal chodit déle z práce a já opravdu začínal mít podezření, že si našel za mě náhradu. Jako zrovna teď. Liamův rozvrh jsem po druhém týdnu uměl nazpaměť a dneska měl přijít už před hodinou a stále tu není. Mám opravdu strach, že se něco děje a že mě to nakonec bude hrozně bolet. Musím Liamovi, ale věřit. Nechci být jedna z těch hysterek, co si hlídají chlapa na každém rohu, aby je náhodou nepodvedl.
Klíče se ozvali ve dveřích a já se širokým úsměvem vzhlédl od televize a otočil se ke dveřím.
"Ahoj." pozdravím nadšeně svou lásku a vstanu z gauče, abych ho mohl obejmout a políbit. Zarazí mě, ale to, že má jiné oblečení než, když šel ráno do práce. Přesněji oblečení v oblasti jeho hrudníku. Ráno odcházel v jeho oblíbené košili a teď má na sobě bílé tílko s potiskem, o kterém ani nevím, že ho má. Je možné, že si ho jen nepamatuju, protože má Liam hodně oblečení, ale opravdu si nemůžu vzpomenout, že bych na něm to tílko už někdy viděl.
"Ahoj." pozdraví mě s úsměvem a přejde ke mě, líbajíc mě na čelo. Nebyl to, ale hřejivý polibek, jako vždycky. Jindy mě vášnivě políbí na rty a řekne mi, jak moc se mu po nás stýsklo, ale teď mi jeho polibek přišel chladný až skoro odtažitý.
"Děje se něco? A jako to, že nemáš košili?" zeptám se ustaraně a smutně se na něj podívám. Něco se děje. A vůbec se mi to nelíbí.
"Nic se neděje." zářivě se na mě usměje, ale já se nemůžu zbavit pocitu, že je to falešný úsměv. "Polil jsem si tu košili kafem a tak jsem si vzal tílko z tělocviku. Doufám, že to půjde vyprat tohle je má nejoblíbenější." řekne stále s úsměvem a vydá se do koupelny nejspíš, aby tu košili hodil do koše na špinavé prádlo. "Jak jsi se celý den měl?" zakřičí na mě tak, abych ho slyšel.
"Jo dobrý. Vlastně mě od rána ani nebylo moc špatně." řeknu normálním hlasem, protože se Liam už vracel.
"Vážně?" přejde ke mě se starostlivým výrazem a položí svou ruku na mé o něco větší břicho. "A není náš medvídek třeba..."
"Nic mu není. Jen spí." skočím mu do řeči a usměju se na něj, ale i přes to se nemůžu zbavit toho pocitu, že je něco špatně.
"Dobře." pohladí mě naposledy po břiše než se odtáhne a znovu odejde. Chci se znovu vrátit na gauč, ale Liam mě zastaví.
