Před chvílí k nám domů přivezli nábytek do dětského pokojíčku, ve kterém to teď vypadá jako skladiště. Můj Liam sedí mezi krabicemi a kusy nábytku i plno věcmi a mezi tím se někde motá koťátko Niall. Liam líně leží v pelíšku.
Oblečení, hračky dudlíky a věci, co jsme koupili v druhém obchodě mám pečlivě vyskládané na gauči a čekám, až je budu moct uklidit. Opravdu se těším až tu miminko bude s námi. Už jen, když se podívám na věci pro něj, jsem hrozně moc rozněžněný a chce se mi štěstí plakat. Nevím jestli je to těmi hormony, ale chce se mi hodně plakat.
"Miláčku vnímáš mě?" zasměje se Liam, když mi asi něco říkal a já nereagoval. Celou dobu jsem opřený o futra dveří dětského pokojíčku a spokojeně si to všechno prohlížím. Kluci to tu opravdu krásně vymalovali.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Promiň, co jsi říkal?" usměju se na něj a on jen s úsměvem zakroutí hlavou a natáhne ke mě ruce. Pomalu už je složená postýlka a projede mnou, tak nadšení z toho, že už máme za sebou další krůček k našemu spokojenému životu s miminkem. Pomalu přejdu k němu a chytnu ho za ruce. Sednu si opatrně na zem před něj a Liam si mě k sobě otočí zády a posadí si mě před sebe, tak že sedím mezi jeho nohama a opírám se zády o jeho hruď. Na sobě mám jeho tričko a krajkové kalhotky, které mi byly poslední dobou pohodlnější než jindy, protože tolik nedřely jako boxerky mé bříško. Liam si opřel bradu o moje rameno a ruce položil na mé bříško. Rozněžněně se usměju a položím své ruce na ty jeho. "Jen jsem říkal jestli chceš, abych jako další složil skříň ,aby sis tam mohl uklidit věci." políbí mě na rameno a znovu si tam položí hlavu. "To bych byl rád." vydechnu spokojeně a užívám si jeho objetí. "Chtěl bych, aby se jmenoval po mě." vydechne po chvíli ticha Liam a já se podivím. "Co?" "Chci, aby se náš syn jmenoval po mě. Vždycky jsem chtěl, aby můj syn měl stejné jméno jako já." zamumlá mi do ramene a přijde mi při tom trochu nejistý a jako by se bál, co přijde dál. "Li...j-já..." sakra jak mu to mám říct "Neuraz se, ale nechci, aby naše miminko mělo jméno po tobě. No řekni až budu volat jednoho z vás, tak se budete ptát na koho to bylo. A to nemluvím o tom, že je po tobě pojmenované jedno z koťat. Nebo až budeme v ložnici a já...budu vzdychat tvoje jméno a by si třeba myslel, že ho volám." když si představím tuhle možnost tak musím uznat, že je to i celkem nechutný, ale přinutím se tuhle myšlenku okamžitě zahnat. "Prosím..." vydechne tiše. "Bude to úžasný. Vždycky jsem chtěl syna a jsem tak moc pyšný, že jsi těhotný lásko a že pod svým srdcem nosíš kluka. Silného kluka jako jsem já. Chci, aby byl po mě. Chci, abych mu mohl říkat ze srandy Juniore, protože by to nesnášel. Chci mu nad postýlku napsat jeho jméno, které by pyšně nosil po tátovi. Prosím. Vždyť je to hezké jméno. Nebo ne?" začne mě přemlouvat a tisknout se na má záda. Jo je to hezké jméno, ale já nevím jestli chci, aby se náš syn jmenoval stejně jako on. Já...myslel jsem, že bychom mu mohli vybrat nějaké pěkné jméno společně, ale jak to vypadá, tak Liam má jiný názor. Ale nemůžu mu to mít za zlé. Vždyť je normální, že muž chce, aby se jeho syn jmenoval po něm. A já se rozhodl mu vyhovět. "Dobře." vydechnu s úsměvem. "Liam je krásné jméno a já chci, abys byl šťastný. Děláš toho pro nás tolik, že si zasloužíš, aby se ti splnilo přání. Určitě je náš malý kluk na tatínka hrozně moc pyšný a už se těší až tě konečně uvidí." Chvíli bylo ticho a slyšel jsem jen Liamovo popotahování a začal jsem se bát, že jsem řekl něco špatně. Ale pak "Miluju vás. Tak příšerně moc. Já vím, že jsem občas až moc přehnaně starostlivý a že nejsem ten nejlepší přítel na světě, ale já se změním. Budu te..." "Cože?!" přeruším ho šokovaně a natisknu se na něj "Já nechci, aby ses měnil. Miluju tě takového jaký jsi. Jsi dokonalý přítel a chápu tvou starostlivost. Taky bych se o tebe bál. Navíc by mě víc mrzelo, kdyby ses nestaral. Miluju tě za všechno, co pro mě i pro Liama děláš a nechci, aby ses měnil. Chci svého Liama. Liama, do kterého jsem se zamiloval přes telefon." propletu si s ním dlaně na mém břiše a natočím hlavu, tak abych ho mohl políbit na tvář. "Bojím se, že budu špatný táta." vydechne těžce, jako by se mu snad těžce dýchalo. "Budeš skvělý." ihned mu to vyvrátím "To vím jistě. Nikdy jsem si ničím nebyl tak jistý jako právě tímhle." Ucítím jen jak se Liam usměje a nechám ho, aby mě objímal. Nevím jak dlouho jsme takhle seděli, ale bylo to krásné a zároveň zvláštní. Byl jsem šťastný kvůli tomu, že je se mnou a že ho zajímáme. Ale zároveň jsme oba měli strach z budoucnosti. Jako bychom si až teď, když doděláváme pokojíček našeho malého Liama, uvědomili, že za několik měsíců budeme tátové. Rodina. Nevím, co to obnáší mít dítě, ale jsem si jistý, že to nebude procházka růžovým sadem. Nejen finančně, ale i psychicky. Vím jak mi táta říkal, že kvůli mě celé noci nespal, protože jediný moment, kdy jsem v noci usnul bylo jeho náručí a to se musel ještě pocházet po domě. Nedokážu si představit jak já nebo Liam celou noc nebudeme moct spát, protože náš malý neposeda bude plakat. "Měl bych sestavit ten nábytek." ozve se po hodně dlouhé době Liam a já jen přikývnu, pomalu se zvedajíc ze země. "Jdi si zatím lehnout. Nebo se koukni na nějaký film." usměje se na mě ještě Liam, když vycházím z pokoje a já mu ho oplatím. Sednu si do obyváku na gauč a zapnu televizi. Projedu všechny kanály a nemůžu najít nic zajímavého. Nakonec ale najdu film 'Matky na tahu'. Chvíli se na ten film koukám, ale potom se zvednu a dojdu do kuchyně. Přesněji do mrazáku pro velký kýbl zmrzliny. Oreo zmrzliny, kterou Liam koupil jen kvůli nám.
