Z krásného snu mě probudila zim,a která přeběhla po mém těle. Otřásl jsem se a zkusil nahmatat tělo svého přítele vedle sebe. Nikde jsem ho, ale nenašel a proto jsem se pomalu a unaveně posadil a rozhlédl jsem se po místnosti, která byla zahalená tmou. Nikde jsem ho neviděl a tak mě napadlo, že šel třeba na záchod. Když jsem však pohlédl znovu na Liamovu půlku postele, uviděl jsem velký tmavý flek na jeho povlečení.
Dech se mi zatajil. Rychle jsem natáhl ruku k lampičce. Ten strach, který jsem v tu chvíli pocítil, byl tak neskutečný, že mě až zabolelo v bříšku. Krev. Velké krvavé kolo se rozprostíralo na Liamově posteli a já v tu chvíli věděl, že je zle. Tak moc zle.
Přišlo to pár sekund potom, co jsem jen tak nehnutě pozoroval výjev na půlce postele, na které ještě před nějakou dobou spal můj brunet. Dávivé zvuky se ozvaly z vedlejší místnosti. Z koupelny. Jako kdybych ani nebyl v jiném stavu. Jako kdyby mi mé kulaté bříško nezabraňovalo v rychlém pohybu, jsem se rychle vyhoupl na své nohy a co nejrychleji jsem se vydal do koupelny, kde byl Liam.
Když na to teď zpětně vzpomínám, nepamatuji si, že bych kdy zažil horší pohled než bylo právě to, co jsem zahlédl v té koupelně. Zastavil jsem se prudce ve dveřích. Jedině ten pohled mě mohl zastavit v tom jít za mým přítelem. Jako kdyby se všechno najednou zastavilo a já jen pozoroval tu hrůzu všude kolem.
Liam seděl na zemi a skláněl se nad záchodem. Celé jeho oblečení, podlaha a záchod byli od krve. Od krve, kterou můj přítel vykašlával. Bylo jí tak hrozně moc. Takový pohled bych nepřál ani nepříteli. Takových emocí, co se ve mě v tu chvíli objevilo se nedalo jen tak zvládnout.
Trvalo mi to několik sekund než jsem se přinutil k nějakému pohybu. Rychle jsem přešel ke své lásce. Cítil jsem slzy ve svých očí, ale nijak jsem si jich nevšímal. Z toho pohledu se mi dělalo špatně, ale musel jsem to zvládnout kvůli Liamovi. Potřeboval mojí pomoc.
"Liame..." vydechl jsem plačtivě a on ke mě zvedl svůj pohled jakmile jsem položil svou dlaň na jeho otřásající se záda. V těch očích měl vypsané něco, co jsem nikdy nechtěl vidět. Smrt a strach. Bál se, že umře. A já se bál taky. Znovu mi to chviličku trvalo než jsem se dokázal zvednout. Mohly to být jen dvě sekundy, ale mě to přišlo jako věčnost. Liam se znovu začal dávit a já se tak rychle rozeběhl pryč z této místnosti. Bylo mi jedno, že bych neměl dělat rychlé pohyby a už vůbec ne brečet. Bylo mi to všechno jedno.
Rychle jsem vběhl do ložnice našich kamarádů. Spokojeně spali v manželské posteli a tulili se k sobě. Já jejich spánek, ale musel překazit. Nebylo těžké je probudit. "Kluci! Prosím vstávejte! Liam kašle krev! Prosím! Musí do nemocnice!" křičel jsem společně s přicházejícím hysterickým pláčem.
Kluci nejdříve netušili, co se děje, ale jakmile jsem jim znovu řekl, co se děje, oba dva vyskočili z postele. Louis se začal oblékat a Harry se mnou běžel zpátky do koupelny za Liamem. Zastavil se ve dveřích na maličkou chvíli stejně jako před tím já a pro mě, i když jsem ten pohled už viděl, to nebylo nijak lepší. Naopak. Liam se nemohl přestat dávit a já se začínal bát toho nejhoršího.
Slzy mi stékaly po tvářích a hysterické vzlyky nešli zastavit. Harry přiskočil k mému příteli a nakázal mi ať vezmu několik ručníků. Sám jeden vzal a podal ho Liamovi se slovy, že má kašlat do něho. Béžový ručník byl najednou rudý. Potom vzal mého přítele do náručí, i když bylo vidět, že mu to dělá trochu problém, ale tím se teď nehodlal zabývat. Důležité bylo dostat Liama, co nejrychleji do nemocnice.
"Nialle zůstaň tady!" zakřičel na mě Louis, když sbíhali schody. Ale upřímně? Mě v tu chvíli bylo jedno, co chce. Bylo mi jedno všechno. Ale od Liama jsem se hnout nemohl.
