"Miláčku opatrně." ozve se Liam, když nasedám do auta. S nadzvednutým obočím se na něj podívám. Nasednout do auta snad ještě zvládnu. Chápu, že se o mě bojí ,ale už jsem v pořádku.
Tři dny jsem ležel v nemocnici, tak snad by mě domů nepustili, kdyby si nebyli jistí, že mi už nic není. Od včerejška je vymalovaný pokojík pro našeho broučka a já mám pro Liama malé překvapení. Chtěl jsem od doktora, když si mě vzal do ordinace na kontrolu, aby mi udělal to podrobnější vyšetření. Doktor mi říkal, že ještě po tomto vyšetření je možné, že se spletli, ale že je největší pravděpodobnost, že pohlaví miminka odhadnou dobře. A proto už teď vím jestli nosím pod srdcem chlapečka nebo holčičku. Vím, že to ještě není jistý, ale je to skoro stoprocentní.
"Lásko víš, že jen nastupuju do auta?" zasměju se a stále se na něj nevěřícně koukám. Liam si povzdychne a nasedne do auta. Ne to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby byl smutný. Chápu, že má o mě strach a s jeho starostlivostí ho miluju ještě víc. Jen nechci, aby to zbytečně přeháněl.
Rychle ale přes to opatrně nasednu a položím Liamovi ruku na stehno. Chystá se nastartovat auto a já ho zastavím a jedním rychlým pohybem si ho za tričko přitáhnu do polibku.
"Omlouvám se, nechtěl jsem, abys byl smutný. Já vím, že se o mě jen bojíš, ale nemusíš. Alespoň ne tolik. Kdyby mi něco bylo nebo miminku, tak by mě z nemocnice určitě nepustili." podívám se mu do očí, když se od sebe odtáhneme.
"Já vím. Jen se o tebe prostě bojím. O vás..." položí své dlaně na mé bříško a já se musím usmát.
"Miluju tě." políbím ho na skloněné čelo.
"Já tebe taky." zvedne hlavu a políbí mě na nos a potom se skloní k mému bříšku a vyhrne mi tričko, líbajíc ho stejně jako mé rty. "A tebe taky moc miluju." vydechne tiše, ale já to i přes to slyšel.
Liam nastartuje auto a vyjede domů. Nebo jsem si to alespoň myslel. Když ale na kruháku zatočí na opačnou stranu než je náš byt, vyvede mě z omylu.
"My nejedeme domů?" podivím se.
"Ne..." řekne prostě.
"Nooo...a kam jedeme?" zeptám se, když nepokračuje.
"Kam bys řekl?" ušklíbne se a já malinko vypláznu jazyk a začnu přemýšlet.
"No...na zmrzlinu?" zeptám se, protože na ní má brouček od rána chuť.
"To klidně potom taky." pohladí mě po koleni a zařadí.
"No tak kam? Li řekni mi to..." zaprosím a snažím se ho odměkčit roztomilým tónem.
"Ne..." řekne znovu a já se jen ušklíbnu.
"No tak zlato..." nakloním se k němu. "Co když to za to slíbím nějakou odměnu?" zašeptám mu do ucha, po kterém jemně přejedu rty a ruku přesunu na jeho stehno blízko rozkroku. Jeho dech se zdrhne a já věděl, že mám vyhráno.
"Dobře...jedeme do obchodního centra, nakoupit věci pro prcka." usměje se a já mu vlepím pusu na tvář.
"Neměli jsme tam jet až zítra?" podivím se ale s úsměvem.
"Měli, ale...víš...já..." začne koktat a já se musím zahihňat.
"No tak co se děje? Víš že mi to můžeš říct." usměju se na něj.
"Dobře. Prostě jsem si nedávno volal s jedním kamarádem ze střední a tak nějak nás napadlo, že bychom mohli zajít na večeři." nervózně se usměje a já ho pohladím po stehně. No tak si hold udělám hezký večer bez něj. Musím mu dát taky prostor pro jeho kamarády. Nemůže být pořád jen se mnou.
