Niall
Nemůžu tomu uvěřit. Pořád si přehrávám doktorova slova a přemýšlím jestli tohle celý není jen nějaký špatný vtip. Celou cestu autem bulím, jako malá holka. Musel jsem to udělat. Bude to pro něj lepší. Nebude mít žádné problémy a nebude se trápit. Já se nejspíš nastěhuju k tátovi. Tedy pokud přijme to, co jsem se dneska dozvěděl. Sakra, jak se to mohlo stát? Já to prostě nechápu. Kdyby se to dozvěděl Liam určitě by vyváděl a stejně by mě opustil. Vždyť já ho sakra miluju. Jsem si svými city k němu stoprocentně jistý, ale já ho musel opustit. Nesmím mu zkazit život. Nechci být přítěž. Nechápu, co jsem udělal špatně. Proč nemůžu být šťastný? Vždycky, když jsem si myslel, že všechno už bude dobrý se něco pokazilo a já už nemám možná ani sílu věřit tomu, že všechno bude lepší. Protože nebude.
Máma od té doby, co jsme nastoupili do auta neřekla ani slovo a ani se na ni nemusím dívat, abych věděl že je naštvaná. Jenže copak já za to můžu? Copak já můžu za to, že jsem se zamiloval a že jsem se Liamovi celý odevzdal? Nemůžu. To přece zamilovaní lidé dělají. Jenže, co teď budu dělat? Nemám dodělanou školu. Nemám práci. Moje máma mě teď jistě nenávidí ještě víc než před tím a nejsem si jistý jestli to táta pochopí. Všichni mě odsoudí. Budu muset odejít ze školy. Nejen kvůli posměchu, který by dřív nebo později přišel, ale hlavně kvůli Liamovi. Nemůžu ho každý den vídávat a koukat se na to, jak si žije spokojený život i beze mě. Nemohl bych ho vidět s pomyšlením, že neví o tom, co se stalo a že mě nemiluje. Určitě si najde někoho lepšího. Někoho koho si zaslouží. Někoho stejně starého.
Sakra je mi teprve šestnáct. Mám celý život před sebou a teď jsem si ho oficiálně zničil. Jo je možnost to všechno ukončit a já bych se znovu mohl vrátit k Liamovi a žít spokojený život. Ale to já nedokážu. Nedokážu se toho zbavit. Nedokázal bych pak vydržet sám se sebou.
"Co teď hodláš dělat?" ozve se naštvaně poprvé za celou dobu máma a já si setřu rukávem své mikiny slzy z tváří, které hned, ale nahradí další.
"N-nevím..." pípnu a hned na to vzlyknu. Jsem v háji. Neskutečně v háji.
"Kdy to řekneš Liamovi?" zeptá se a stále je její tón odtažitý skoro až chladný.
"Neřeknu..." pípnu znovu "Rozešel jsem se s ním."
"CO?! Nialle děláš si srandu?! Kdy jako?!"
"V...v čekárně, jak jsi byla ještě u doktora." vzlyknu. Nechápu, co se o to zajímá. Zvládnu to sám. Musím. Nechci ho do toho zatáhnout. Nemůžu...
"Bože já se z tebe zblázním. Okamžitě se mu omluvíš a pokusíš se ho získat zpátky je ti to jasný?!"
"Nechápu, co ti je do toho jestli budu s Liamem nebo ne. Zvládnu to sám."
"Sám?! Myslíš si, že je to jednoduchý? Nialle vím, že jsem ze začátku byla proti tvému vztahu s ním, ale tohle je jiná situace a on se k tomu musí postavit, jako chlap."
"Zavřou ho." vzlyknu.
"Zavřou ho jen pokud ho udáme. A to udělám pokud se o tebe nepostará."
"To neuděláš!" poprvé se na ni otočím. To by nemohla udělat! Chce mu akorát znočit život. A mě prakticky taky. Nedovolím aby Liamovi jakkoliv uškodila. On za nic nemůže. Nezaslouží si aby trpěl.
"Ale udělám! Nialle chci pro tebe jen to nejlepší a to je teď, aby jsi byl s Liamem. Sakra vždyť je to taky jeho starost!"
"Ne to není. Je to moje starost a já se o to nějak postarám. Nechci, aby to Liam věděl tak ho prosím do toho nezatahuj. Prosím udělej pro mě alespoň jednou něco a nech Liama napokoji." prosím se slzami a vzlyky a doufám, že přikývne.
