Celý den jsem byl jako omámený. Sedl jsem si na gauč na v ruce jsem svíral tmavě modrou krabičku s prstenem. Nevím co jsem celý den dělal, ale mám pocit, že jsem ho strávil tím, že jsem zkoumal věc v mé ruce.
Ten prsten byl nádherný a zaručeně hodně drahý, ale byla tu otázka proč ho tu Liam má? Je snad pro mě? Chtěl mě požádat o ruku? Ale vždyť mi je teprve 16 let, tak to přece nejde. Navíc já ještě nejsem na svatbu připravený. Ano chci s Liamem strávit celý život, ale svatba je hodně velký krok. Ale co když ten prsten není pro mě? Co když ho tu má už delší dobu? Třeba chtěl o ruku požádat Dana než odjel. Ale proč by ho tu stále měl? Sakra, co mám dělat? Mám dělat, že jsem to neviděl a vrátit ho na původní místo? Nebo si ho mám nechat a ukázat ho Liamovi a prostě se zeptat? Ale co když začne vyvádět? Co když mi vynadá, že se mu hrabu ve věcech? Ale vždyť jsem nic neudělal. Jen jsem si chtěl vzít knížku.
A co když mi opravdu řekne, že ten prsten není pro mě? Když nad tím tak přemýšlím, tak nevím, co by bylo lepší. Jestli to, že by mi řekl, že není pro mě a nebo že je. Opravdu nevím. Na svatbu se ještě necítím připravený. Navíc to určitě není do osmnácti povolené, ale kdyby se mě někdy zeptal jestli si ho vezmu, tak bych asi kývnul. Ale co když není pro mě? Byla by to jako rána do srdce? Nebo by mi to nevadilo? Vždyť pokud je z dřívější doby, tak to nemám proč řešit, je to za ním, ale...ne je blbost, že by ho kupoval někdy teď a nebyl pro mě. Pro koho jiného by byl? Vždyť je pořád se mnou tak...a co Dan? Ne to už vůbec ne. Vždyť ho dostal do nemocnice. A mě prakticky taky. To by mi neudělal. Sakra já opravdu nevím, co si mám myslet. J-já...nechám ho tady a zeptám se ho. Musím to vědět. Musím vědět, co si myslí.
Nevím jak dlouhá doba to byla než jsem uslyšel klíče v zámku. Nemohl jsem se na nic soustředit. Televize mě nezajímala a nevnímal jsem filmy ani slova, která herci říkali. Nevnímal jsem knížku, kterou jsem se pokusil číst. Jediné, co mělo mojí pozornost, byla modrá krabička na stole naproti mě.
"Zlato jsem doma!" zakřičí z předsíně můj přítel a já si jen povzdechnu. Sakra rozhodl jsem se správně? Nemám si to ještě rozmyslet a nechat to být? "Lásko?" ozve se nejistě ještě jednou, když jsem mu neodpověděl. Ale to můj hlas nedokázal. Byl jsem tak moc vystrašený z toho, co uslyším a zároveň nedočkavý, že jsem ztratil hlas a nemohl jsem ho najít. Jen jsem seděl na gauči a koukal na krabičku před sebou. "Zlato? Co se stalo, že mi neodpoví..." zarazí se Liam, který vešel do obyváku, když uvidí krabičku na stole. "Do háje..." povzdechne si a já k němu konečně zvednu pohled a donutím se promluvit.
"Co to je?" zeptám se jako by to nebylo dost jasné a já doufám, že mi řekne....co vlastně chci, aby mi řekl?
"Viděl jsi, co je uvnitř?" zeptá sen ještě a já jen přikývnu. Znovu si povzdychne a sedne si vedle mě, koukajíc se mi do očí. Lehce se usměje a pohladí mě po tváři. "Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl takhle. Chtěl jsem ti to říct až by byla správná příležitost." A je to tady, takže není pro mě. Musím se s tím smířit, že Liam miloval někoho tak moc, že si ho chtěl vzít. Ale to bude v pohodě. Vždyť to není konec světa. Teď jsme spolu a tak je to v poh...ale co, když to opravdu koupil teď a oznámí mi, že má někoho jiného? Pokud mě opustí, tak to nezvládnu. Tohle bych opravdu nezvládnul.
"Koupil jsem ho asi před měsícem." vydechne po chvíli ticha. Takže on ho opravdu kupoval teď, když jsme spolu? Takže mě opustí? Ne prosím já o něj nechci přijít. Budu ten nejlepší přítel. Budu dělat všechno pro to, aby byl šťastný, jen ať mě prosím neopouští.
