Liam
Pohyb na mé hrudi mě probudí z klidného spánku. Unaveně otevřu oči a podívám na klubíčko, které mi leží u bohu a tulí se ke mě. V pěstičkách drží mé tričko a já se musím hodně přemáhat, abych se nezasmál jeho roztomilosti a neprobudil ho tak. Jsem tak hrozně moc rád, že ho mám. Miluju ho. Vím, že je to asi bláhové, ale já to opravdu tak cítím. Postarám se o něj i o prcka. Nejsem si jistý jestli je na dítě připravený. Přece jen je mu šestnáct, ale věřím, že to zvládne. Bude mít mě a já už jsem přece jen dospělí a v nejlepším věku proto, abych si založil rodinu. Nenechám nikoho, aby jim ublížil. Dokud bude chodit do školy tak ho budu omlouvat z hodin tělocviku. A chtěl bych si ho nastěhovat k sobě. Je mi, ale jasné, že tohle musím prodiskutovat i s jeho mámou. Chci ho mít u sebe. Navíc až se to narodí tak přece nebudeme bydlet od sebe. A tady není místo k tomu, aby naše miminko mělo vlastní pokojíček. Zvlášť, když je Niallova máma těhotná. Já mám v bytě jeden pokoj volný. Mohl by tam být dětský pokojíček. Navíc je můj byt blízko školky a do školy to taky není moc daleko. Bože jestě to malý není ani na světě a už přemýšlím nad tím, jak ho budu vozit do školky.
Pomalinku, abych Nialla nevzbudil vstanu z postele a vyplížím se z jeho pokoje do kuchyně. Cestou se podívám na mobil zjišťujíc, že mám ještě dvě hodiny čas než budu muset do práce a doufám, že nebude vadit, že Niallovi připravím snídani v kuchyni, která není moje.
Překvapí mě, ale když u stolu v kuchyni sedí Maura a pije čaj.
"Dobré ráno." pozdravím ji.
"Dobré." věnuje mi malý úsměv až mě tím překvapí. Nečekal jsem, že by se na mě někdy mohla usmát. "Jdete Niallovi připravit snídani?" zeptá se.
"Ano. Doufám, že to nevadí." taky se na ni usměju. Řídím se tím, že se k lidem chovám tak, jak se oni chovají ke mě.
"Ne nevadí." chvíli je ticho, ale pak znovu promluví "Nemohli bychom si tykat? Přijde mi to divné vykat si, když chotíš s mým synem."
"Proč ne." usměju se na ni a otevřu ledničku hledajíc, co udělam Niallovi ke snídani.
"Řekl ti to?" zeptá se znovu po chvíli.
"Jo..." vydechnu s úsměvem a vyndám nutelu a marmeládu.
"Doufám, že se o něj i o to malý postaráš." vydechne vážně a já v jejím tónu hlasu uslyším mateřskou péči.
"Postarám." podívám se na ni a nechám snídani snídaní, sedajíc si naproti ní ke stolu "A o tom jsem chtěl s tebou mluvit...Chtěl bych, aby se ke mě Niall nastěhoval."
"Co?" vydechne překvapeně.
"Chci, abychom bydleli spolu." zopakuju "Vím, že ještě není ani plnoletý, ale čekáme spolu dítě a já chci, aby byl se mnou. Aby oba byli se mnou. Navíc můžu malýmu zařídit pokojíček u mě v bytě. Mám jeden volný pokoj. A slyšel jsem, že čekáte dvojčata a tak by se vám uvolnil místo." snažím se ji přesědčit k tomu, aby svolila.
"Chápu, že chcete být spolu, ale myslím si, že je Niall ještě moc mladý na to, aby se odstěhoval."
"Čeká dítě. Moje dítě." vydechnu pevně, ale zároveň s láskou.
"A já mu chci s výchovou pomoct. Samozřejmě počítám s tím, že by se k tobě jednou nastěhoval, ale nemyslím si, že je proto teď vhodná doba." řekne striktně a já si povzdechnu.
"Ale já ho miluju a chci s ním žít. A myslím, že Niall taky nebude proti. Vím, že je na to být otcem moc mladý a že mu se vším chcete pomoct, ale já se o něj...o ně dokážu postarat. Chci mít s Niallem rodinu. Chci si ho jednou v budoucnu vzít. Ale potřebuju k tomu, aby se mnou bydlel a vše se mnou sdílel."
