Prudce se posadím se slzami v očích a se splašeným dechem. Rychle se podívám na místo vedle sebe a oddechnu si, když Liam leží vedle mě. Byl to jen sen. Lehnu si zpátky na postel, ale i přes to, že se prakticky nic nestalo nemůžu přestat brečet. Silná bolest projíždí celým mým tělem a nejvíce břichem. Snažím se své vzlyky utišit, abych neprobudil Liama a proto si k němu lehnu zády. Blbý sen. Kdyby se mi nic nezdálo tak by mě teď nic nebolelo.
Silně mě píchne v břiše a já ze sebe vydám hlasitější vzlyk a zakňučení. Sakra...doufám, že se Liam neprobudil. Nechci mu přidělávat starosti a...
Moje myšlenkové pochody ukončí až pohyb za mnou na posteli. Výborně Horane to se ti zase něco povedlo. Probudil jsi ho.
Liam se ke mě obrátí a natiskne se na má záda "Miláčku..." řekne unaveně a slyším, jak se přemáhá, aby znovu neusnul "Co se děje?" zeptá se mě a políbí mě na holé rameno.
Chci odpovědět, že nic, ale další náhlá bolest v břiše a tedy i další slzy mě donutí říct pravdu "B-Bolí mě hro-hrozně b-břicho..." zakňučím a chytnu se kolem břicha, protože bolest neustává.
Liam, jako by v tu chvíli zapomněl na spánek "Kde tě bolí lásko?" zeptá se hned a pomalu mě přetočil na záda. Zakňučím a nechám další slzy sjet po mé tváři.
"V-všude..." obejmu se kolem břicha modlím se, aby to, co nejdřív přešlo.
Liam ze mě stáhne peřinu a rychle si klekne mezi mé nohy. Sundá mi ruce z břicha a nahradí je těmi svými. Chvíli mi břicho hladí a potom se k němu sníží obličej a začne každý centimetr mé kůže laskat svými rty a jazykem. Chvíli to bolelo pořád stejně a já skučel, jako raněné zvíře, ale věřte tomu nebo ne jeho laskavá péče o mé břicho opravdu fungovala. Jako by naše dítě plně vnímalo jeho doteky, i když je teprve tak maličký. Jako by vědělo, že je to táta, kdo se ho snaží uklidnit. Jako by vědělo, že ho tatínek neskonale miluje a nenechá nikoho, aby mu ublížil.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale musela uběhnout asi tak hodina než Liam s laskáním mého břicha přestal, aby se ujistil, že bolest opravdu zmizela. Už několik minut jsem se pod ním kroutil, jako žížala a místo bolestné kňučení jsem nestydatě vzdychal.
S úsměvem, který jsem mohl vidět i přes tmu, která v místnosti panovala se posunul ke mě nahoru a já si ho přitáhl do polibku. I přes to, že jsme se vášnivě líbali se nepřestával věnovat mému břichu a něžně ho hladil. Levou nohu jsem mu obmotal okolo pasu a přitáhl jsem si ho k sobě víc. Chtěl jsem ho mít u sebe, co nejvíc. Zvlášť po tom hnusným snu.
I přes to, že mezi námi byla hustá atmosféra ani jeden jsme nevypadali na to, že se spolu chceme vyspat. Na to jsme byli oba moc unavení. Teď nám pouze stačila přítomnost toho druhého.
Po nějaké době, co jsme si vyměňovali procítěné polibky se Liam převalil vedle mě na bok a já poznal, že je unavený. A já na tom nebyl jinak. Chtělo se mi spát a podle budíku nám zbývalo jen několik málo hodin na to se prospat než budeme muset do školy.
"Ta bolest přišla jen tak?" zeptá se tiše, když se od sebe odtáhneme. I přes to, že je vidět, jak unavený je se stále zajímá. Dává přednost mě před sebou.
"Ne...zdál se mi zlý sen." povzdechnu si a přitulím se k jeho hrudi.
"Chceš mi ho říct?" znovu, jako by mě dokonale znal. Znovu ví, že se potřebuju vypovídat, aby mi bylo opravdu líp. Ale ne teď. Jsem moc unavený. Můžu mu to říct třeba ráno u snídaně. Nebo cestou do školy.
"Chci. Ale ne teď. Jsem moc unavený." zívnu si a mlasknu tulíc se k jeho nahé hrudi a pomalu propadajíc spánku.
"Dobře tak mi to řekneš ráno. Teď spinkej." políbí mě do vlasů a přitáhne si mě k sobě snad ještě víc.
