"Liame..." povzdechnu si, když stojíme před naším bytem. Liam se mnou celou dobu nepromluvil. Šel přede mnou několik kroků a vypadalo to, jako bych ho snad ani nezajímal. Bolelo mě to, ale můžu si za to sám. Naštval jsem ho, ale to jsem nechtěl.
Nijak na mě nereaguje a odemkne. Tak rychle zutý nebyl snad nikdy. Skopal ze sebe boty a vydal se do útrob bytu "Lásko..." znovu na něj zavolám a taky ze sebe sundám boty, běžíc za ním. Než však stihnu za ním dojít, zavře se v ložnici a uslyším, jak cvakl zámek. Zamkl se přede mnou? Nechce se mnou být? To jsem ho opravdu tak naštval?
Zkusím vzít za kliku, ale je opravdu zamčeno. "Liame prosím otevři..." zaprosím a doufám, že otevře. Nechtěl jsem ho tím tak naštvat. Ale je to vážná věc.
Žádná odpověď nepřijde a tak se opřu hlavou o dveře a zaposlouchám se. Nejsem si jistý, ale mám pocit, že jsem slyšel tiché vzlyky. Ne...nechtěl jsem ho rozbrečet. Moc ho miluju a nechci ho ztratit, ale pokud se opravdu něco nepovede tak na to musí být připravený. "Lásko otevři prosím..." už mám slzy taky na krajíčku a je to poznat na mém klepajícím se hlase. "Prosím..." vzlyknu a nemusím moc dlouho čekat a dveře se otevřou.
Liam si mě přitáhne do náruče a zaboří mi hlavu do krku. Ucítím, jak po mé kůži stékají kapičky vody a si ho na sebe ještě víc natisknu nechávajíc slzy stékat i po mých tvářích. "Miluju tě. Nesmíš mě opustit. Nesmíš. Nenechám tě umřít. Miluju tebe i naše miminko. Miluju vás oba. Oba budete zdraví a v pořádku. Nedopustím, aby se vám něco stalo." šeptal mi do krku plačtivě a tisknul si mě k sobě, jako bych mu opravdu měl za chvíli odejít.
"Taky tě miluju moc. A medvídek taky. Promiň, že jsem to na tebe tak vybalil, ale chci, aby jsi na to byl připravený..."
"Nikdy nebudu připravený na to tě ztratit." políbí mě na krk a chytí mě pod zadkem ,vyhazujíc si mě do náručí. Přitulím se k němu a nechám ho, aby mě položil na postel. Lehl si vedle mě a hlavu si položil na mou hruď, hladíc mé břicho. V tichosti jsme leželi asi půl hodinu. Já ho výskal ve vlasech a on se ke mě tulil. Přišlo mi, jako bych v tu chvíli byl já ten starší, ale nestěžoval jsem si. Jsem tu pro něj v těžkých chvílích tak, jako on je tu pro mě.
"Nemáš hlad?" zeptá se mě a popotáhne. Chci říct ne, protože se od něj nechci vzdálit, ale zakručení v mém břiše mě prozradí dřív než něco řeknu.
Liam se lehce zasměje líbajíc mě na břicho "Dobře miláčku. Tatínek ti něco uvaří." s úsměvem vstane z postele a utře si tváře od slz. "Odpočiň si lásko. Klidně spinkej. Já ti něco uvařím a potom ti to sem přinesu." políbí mě na čelo a já jen přikývnu.
Chvíli se marně snažím usnout, ale zmatené myšlenky mě nenechají a proto sáhnu po ovladači a zapnu televizi. Chvíli přepínám kanály a nakonec najdu nějakou kreslenou pohádku. Nechám to tam a snažím se vnímat jen televizi a nechat všechny myšlenky, někde za sebou. Nevím, jak se mi to povedlo, ale po chvíli jsem stejně usnul. Padla na mě všechna ta únava a já nedokázal udržet oči otevřené.
"Miláčku vstávej..." uslyším sametový hlas a ucítím, jak mi jeho jemné prsty dávají neposedné vlasy z čela. "Mám tady pro tebe oběd. Náš prcek se potřebuje napapat." políbí mě na čelo a já unaveně otevřu oči. Lahodná vůně mě udeří do nosu a můžu už s jistotou říct, že to bude výborné.
"Děkuju." políbím ho, protože byl krásně skloněný nade mnou a já tak měl jedinečnou šanci ochutnat jeho rtíky. Pomalu se posadím a vezmu si talíř do klína. "Je to výborný." pochválím mu to s plnou pusou. "A kde máš ty?" podivím se. Pokud vím tak měl ke snídani jenom jogurt s jahodami a to je všechno. Nesmí si takhle ničit žaludek.
