Čím víc jsme se blížili k nemocnici, tím víc jsem byl nervózní. Je to pro mě taky všechno nové a bojím se, ale zároveň se těším na všechno, co nás čeká. "Lásko bude to v pořádku." ozve se Liam, když si všimne mého nervózního ošívání. Natáhne svou ruku a chytne mou dlaň.
"Já vím." usměju se na něj. Na chvilku se na mě podívá a pak znovu přesune pohled na vozovku.
"Už se nemůžu dočkat až naše zlatíčko uvidím." stiskne mou dlaň.
"Já taky."
Cesta pro mě trvala moc dlouho. Stáli jsme na třech semaforech a bylo vidět, že to čekání netrýzní jen mě, ale i Liama. Už jsem to chtěl mít za sebou. Chtěl jsem vědět, že je všechno v pořádku a že se nemusím ničeho bát.
"Už tam budem." uklidní mě Liam a začne mě hladit po bříšku.
Jen přikývnu a dál se koukám na silnici. Z toho stresu a nervozity mi není moc dobře. A taky jsem od snídaně nic nejedl. Neměl jsem na nic chuť, i když jsem Liamovi slíbil, že si koupím o velké přestávce bagetu a najím se. Jenže mi bylo špatně a já nechtěl riskovat, že se pozvracím při hodině. Jenže to by nebyl Liam, aby si nevšiml, že je něco špatně.
"Je ti špatně lásko?" zeptá se mě hned.
"Trochu..." vydechnu ztěžka všechen vzduch z plic.
"Mám na chvíli zastavit?"
"Ne to je jen z těch nervů." položím svou dlaň na tu jeho, která hladila jemně mé bříško a usměju se.
"Doufám, že jsi ve škole jedl." řekne skoro až varovně a já jen slabě pokroutím hlavou a doufám, že si toho nevšiml. Bohužel pro mě se, ale zrovna v ten moment otočil. "To si ze mě děláš srandu Nialle." řekne trochu naštvaně.
"Bylo mi špatně." obhajuju se a opřu si hlavu o studené okýnko. Nemůžu za to, že mi nebylo nejlíp. Jemu by se taky nechtělo jíst, kdyby se mu zvednul žaludek při každém sebemenším pohybu.
"Na..." řekne a otevře přihrádku a vyndá z ní sušenku. "Vím, že to není pořádné jídlo, ale prcek má hlad, tak sněz zatím tohle a po vyšetření se stavíme na oběd jo?" jeho hlas zjemní a já si mile rád tu sušenku vezmu. Najednou jsem dostal šílený hlad a měl jsem pocit, jako bych se měl zbláznit pokud ji nedostanu.
"Děkuju." usměju se na něj a pořádně se do sušenky zakousnu. Za chvilku už sušenky není a to už Liam zajížděl na parkoviště nemocnice. Bylo těžké najít místo a Liam se trošku vztekal, ale jakmile jsem ho poprosil, aby přestal křičet, tak přestal a omluvil se mi. Vím, že je nervózní, ale je to jen blbé místo na zaparkování.
Když se nám konečně podařilo zaparkovat, oba jsme vystoupili a Li ke mě rychle přišel, chytajíc mě za ruku. Jako by se chtěl chlubit tím, že je tady se mnou. Že to on je otec toho drobečka ve mě a dělal mi tím neskutečnou radost.
"Miluju tě." vydechnu, když se vydáme ke vchodu nemocnice. Měl jsem potřebu mu to říct. Miluju ho za to všechno, co pro mě dělá.
"Já tebe taky." políbí mě do vlasů a svou ruku přesune kolem mých ramen a natiskne si mě na sebe. Já mu svou ruku obmotám okolo pasu a natisknu se na jeho bok.
Šli jsme skoro celou nemocnicí až k ordinaci mého doktora. Chvíli jsme se s Liamem v nemocnici ztráceli, protože jsme v téhle části nemocnice nikdy nebyli a oběma nám to přišlo k smíchu, že se ztratíme i v nemocnici a já byl rád, že se nevzteká znovu, jako na parkovišti.
Můj doktor se jmenuje Keller. Nikdy jsem u něj nebyl. Tak ještě, aby jo. Je to gynekolog a porodník. Můj dětský lékař mě u něj ohlásil a řekl mu všechno, co je potřeba hned, jak zjistil, že jsem těhotný. Jsem u něj objednaný za deset minut tak doufám, že nebudeme čekat moc dlouho.
