,,Co tu děláš?" Řeknu povýšeně.
,,Jen se tak prochazím" odpoví mi a odfrkne si.
,,Proč nejsi na hodině?" Pokračuji ve svém drzém tónu. Otevřu si skříňku a rychle zandám věci co nepotřebuji.
,,To víš, nemusím být na každé hodině. Zvlášť když na někoho čekám" odpoví a opře se o skříňku.
,,Toho někoho lituji" nahodim falešný úsměv ale tak, aby bylo poznat že je falešný.
,,Tak se tu přestaň litovat a pojď. Chci ti něco ukázat" chytí mě za ruku.
,,Flashi. Tohle už jsme si vyjasnili! Já tě prostě nechci!" Řeknu jen polohlasem, jelikož přece jen byla hodina.
,,Ale proč mi nedáš šanci? Já bych tě nezklamal!" Začne se doprošovat.
,,Ježiš. Pořád to samé do kola. Ty si mě odchytíš, já tě odmítnu, ty se nasereš a takhle pořád dokola" protočim očima a otráveně si povzdechnu. Bylo mi nepříjemný že mě pořád drží ale nešlo se mu vykroutit.
,,Nějaký zádrhel?" Oba otočíme hlavu ke vchodu do tělocvičny. Tam stojí pan učitel a probodává Flashe přísným pohledem. Konečně mě pustil.
,,Ne. Ne žádný jen jsme si povídali" řekne nervózně Flash.
,,Slečno Ostonn do tělocvičny a Thompsone vy to samé ale jste dnes po škole za zanedbání hodiny" řekne jako by nic a pošle nás do tělocvičny.
Jelikož už nemá cenu se převlékat, sednu si na lavičku, kde sedí holky a kluci co jsou omluvený z hodiny. Hned začnu vyhledávat Petera. Když se mi konečně podaří najít toho klučinu musela jsem se pousmát. Šplhání po provaze mu sice jde to jo, ale vypadá tak strašně vtipně a roztomile zároveň.
Když hodina skončila doběhnu k Peterovi a Nedovi. Byla bych šla za MJ ale ta se hned vypařila.
,,Já myslel že už nepřijdeš" řekne Peter a podrbe se na zátylku. Lehce znervózněl i když nevim proč. Rozhodla jsem se to nechat být a začít jinou konverzaci.
,,Jdete na oběd?" Zeptám se s úsměvem.
Oba jen záporně zakroutí hlavou.
,,Já musim jít dneska brzo domů" odpoví Ned a bez dalšího slova jde do šaten.
,,Vlastně jsem se tě chtěl zeptat jestli bys dneska někam nešla" řekne pořád docela nervózní Peter. Fakt nechápu proč je tak nervózní. Zadívala jsem se na něj pozorněji abych si mohla přečíst, co se mu honí hlavou ale zase to nešlo. Při tom na všechny ostatní mi čtení myšlenek funguje ala na Petera... prostě nic.
,,Jo na chvilku bych mohla ale potom jdu s Liz nakupovat" odpovim a usměju se.
,,Dobře tak za chvilku se sejdeme u skříněk" zaculí se na mě a odejde spokojeně do šaten.
Já ho někdy fakt nechápu.
,,Liz! Počkej" Křiknu na moji kamarádku která se právě měla k odchodu.
,,Copak?" Otočí se a usměje se.
,,V kolik a kde dneska?" Řeknu velmi rychle, až mě to samotnou velmi udivilo. Proto jsem se na chvíli zamračila ale pak se taky usmála.
,,No třeba v pět u obchodního centra? U toho jen co je tady poblíž"
,,Dobře. Dobře budu tam" Vychrlim ze sebe. Liz mi věnuje úsměv a pak se otočí a odejde.
Chvíli tam ještě jen tak stojím ale pak si uvedomím, že vlastně jen čumím do prázdna a zamířim ke své skříňce. Tam už si dam do kabelky jen něco málo na učení. Hned jak zabouchnu dvířka, Peter se objeví za mnou.
,,Tak jdeme?" Řekne s úsměvem. Zajímalo by mě co má v plánu. Kývnu hlavou a oba můžeme konečně opustit tuto zlověstnou stavbu.
,,Hele proč jsi byl tak nervózní?" Otočím hlavu směrem k Peterovi.
,,Nebyl..." Zamračí se.
,,Jako bych to na tobě nepoznala" protočim očima a pak se kouknu na jeho tvář.
V jeho obličeji se sekundu za sekundou střídali pocity a myšlenky.
,,Možná trošku ale to neřeš" odbije mě a já se usměju. Ani nevim proč ale něco mě donutilo se na Petera zaculit. Otevřela jsem pusu abych něco řekla ale pak jsem si to rozmyslela a pusu zase zaklapla. Nevěděla jsem KAM mě Peter vede ani CO tam budeme dělat ale šla jsem stále za nim.
O pár momentů později jsme dorazili k jednomu fakt dobrému bistru. Většinou když si tam chci zajít, je tam plno ale teď tam přece jen pár stolů volných bylo. Šli jsme dovnitř, sedli si ke stolu. Peter si sedl na proti mě. Mlčky jsem pozorovala Petera jak si odkládá batoh a dává si ruce na stůl. Vypadal tak... dospěle. Hlavně měl velmi vážný výraz v obličeji. Trošku jsem se lekla, jelikož Petera takto moc neznám, pouze z pár okamžiků. No teď bylo hlavní zjistit co se děje tak důležitého.
,,Takže..." snažila jsem se o navázání vhodného slova.
,,Proč si mě sem vzal" zeptám se také s vážným pohledem. Dobře, v tuto chvíli jsem měla chuť se začít smát, jelikož já prostě nedokážu ve vážné situaci vydržet se nesmát.
,,No... jak bych jen začal" odpoví trošku zkrušeně.
,,Především ti chci říct, že ať to dopadne jak chce, strašně tě miluju a-" tohle je divný.
,,Počkej... co se mi to tu snažíš říct?" Podezíravě až možná naštvaně se na něj podívám. Pet si povzdechne.
,,Nech mě to doříct prosím. Není to pro mě vůbec jednoduchý a taky jsem si pro to mohl vybrat nějaké klidnější místo kde budeme sami, ježiš jsem to ale blbec! Měli jsme jít domu ne být tady!" Sklopí hlavu ještě víc. Začínám se hodně, hodně bát... absolutně netuším co mi chce říct. V hlavě mi běží tolik nápadů co, by mohlo z Petera vypadnout. Samozdřejmě že je jeden méně pravděpodobnější než druhý ale-
,,Ach jo. Odbočuju od tématu. No prostě... Adell, já jsem Sp-" v kapse mi začne zuřivě zvonit mobil. Okamžitě ho vyndám.
,,Promiň jen si to vyřídím. Neztrať myšlenku!" Řeknu a vezmu hovor. Byla to moje šéfová v práci. Je trošku divná ale tohle musí být akutní.
ČTEŠ
You can never hurt me... « Peter Parker » ✔️
Teen Fiction,,Promiň, promiň že jsem ti to tajil, já ti to chtěl říct, už hodněkrát, fakt chtěl ale nevěděl jsem jak by jsi reagovala. Ale teď musim jít, je to fakt důležitý" řekne když si klekne přede mě. Když se vám život obrátí naruby díky jednomu incidentu...
