You can never hurt me... « Peter Parker » ✔️

IXL. Další bitka

Takže si to celé shrňme. S Peterem jsme se pohádali, nemluvili spolu, byla jsem s Flashem, ten se zachoval jak debil. Našla jsem Petera a skončila u něj doma v mokré podprsence. Jediný krůček a může vše začít. Jediný okamžik a já budu v ráji. Peter by byl nejspíš v ráji. Teď jen sedíme a koukáme na sebe... jako by se teď vše odehrávalo ve spomaleném záběru. Už jsem se nemohla dál koukat do jeho očí nebo bych propadla smíchu. Sklopila jsem oči a upravila překroucené ramínko na podprsence. Peter si navlhčil rty a otevřel pusu. Hned ji zase zaklapl. Tohle ticho já ráda nemám. Ale jak navázat konverzaci?
,,No a co budeš dělat v létě?" Přeseknu konečně to ošklivé ticho.
,,Před týdnem bych ti řekl že bych byl Spider-Manem ale můj po domácku vyrobený oblek je na nic a Stark by asi nebyl moc rád" odpoví Peter a pokrčí rameny.
,,A co ty?" Zeptá se zas on mě. Podívám se z okna. Kapičky deště pomalu stékali po okně a lehce bubnovali pořád stejným tempem.
,,Nemám zdání" podívám se zpátky na Petera.
,,No... ber to z tý pozitivní stránky... aspoň budeme mít víc času na sebe" řekne roztomile Pet a já se usměju. Ale v tento hezký moment jsem si vybavila pana Flashe a flek co mám na krku a zvednul se mi žaludek. Asi jsem pěkně zbledla.
,,Uh... um... je ti dobře?" Zeptá se mě zaraženě.
,,Jo... tedy ne... jo je" vypadne ze mě a Peter lehce nakloní hlavu na stranu.
,,To vidím" přisedne si blíž a oběma rukama mě chytí kolem ramen. Vždycky když se mě dotkne, v hlavě mi to udělá guláš a v břiše se mi všechno roztéká. Nevím proč to tak mám.
,,Nechceš spíš už jít domů?" Špitne a asi ví jaká bude odpověď.
,,Asi jo. I když bych tu byla moc ráda s tebou ale fakt mi je nějak špatně" odpovim a zvednu se z postele.
,,Bude vadit když si ještě vezmu to tričko?" Zeptám se ho.
,,Vždyť jsem ti řekl ať si ho necháš" zaculí se a zvedne ho ze země. Podá mi ho a já si ho nasadím.
,,Chceš třeba i nějaký tepláky nebo mikinu?" Zeptá se mě Peter a už otevírá skříň.
,,Ne, já to vydržím" mávnu rukou a otevřu dveře od jeho pokoje. Rozhlédnu se a pořádně se nadechnu. Mám to tu ráda. Utulný a přátelsky vyhlížející malý byteček s úžasnou paní a nejnádhernějším klukem na planetě, to tu děla takový můj druhý domov.

Když Peter taky vyjde z pokoje, oba si obujeme boty a on vezme 2 deštníky. Jeden mi vtiskne do ruky a zamkne za náma dveře. Pořád hustě pršelo. Vzpomněla jsem si na Michelle kterou jsem taky dlouho zanedbávala a měla bych to napravit. Nebo na Liz... v pondělí se jim omluvím! Ano, přesně to udělám... pokud bude Liz ve škole. Dlouho tam nebyla a já budu jen doufat že se tam ukáže. Sešli jsme schody a vyšli ven do deště. Bylo dusno a z nějakého neznámého důvodu mám ráda když ne dusno.
,,Tak jdem" řekne Peter, chytí mě za ruku ( opět to ve mě hrkne ) a oba se vydáme směrem k mému bytu.

Po rozloučení s Peterem jsem vešla do paneláku a hned na to do výtahu. Cesta uběhla rychle a jen co se ozvalo cinknutí jsem vystřelila z výtahu.
,,Adell!" zaslechnu mámin hlas.
,,Ahoj mami" otočím se směrem do kuchyně. Tam se na mě směje mamka. Hned se vydám k ní a obejmu jí. Chyběla mi.
,,Kde jsi byla v tomhle dešti?" Zeptá se mě. Stále se na mě hezky usmívala.
,,No... nejdřív ve škole, a pak u Petera" odpovim jí stručně. Žádné detaily.
,,Jo no jo... ty máš vlastně toho kluka" řekne mamka a zasměje se. Nechápu co jí na tom přijde tak vtipné ale budiž.
,,Adell" ozve se pro změnu táta. Otočím se ke koupelně ze které právě můj taťka vyšel. Oba měli skvělou náladu.
,,Jak bylo ve škole?" Zeptá se mě.
,,Jo... fajn. Tak prostě jako vždycky" odpovím trošku zaraženě. Chvíli je ticho.
,,Můžu se zeptat co se děje? Obvykle se oba nesmějete od ucha k uchu" přejedu pohledem na mámu a pak na tátu.
,,Víš, dostali jsme tu možnost zase pracovat v LA a do pondělí jim máme dát vědět. Takže co ty na to? Zase uvidíš svoje karádky, a taky tu tvou partu kluků. Chtěla by jsi?" Mamka se usmívala. Jako hodně.
,,Děláte si srandu? Přestěhování sem je to nejlepší co mě mohlo v životě potkat! Do LA už nikdy nechci! Chci být tady. Mám tu skvělé přátele a-"
,,A tvého kluka. My víme... ale pokud si to budeš chtít rozmyslet do neděle jsme tady tak si to nech projít hlavou." Řekne klidně mamka ale už se tolik neusmívá.
,,Díky mami ale moje rozhodnutí nic a nikdo nezmění" ukončim konverzaci a otočím se.