World of Shadow (CZ)

Kapitola 1.

Zdravím, jsem Clarissa Simonsová, ale všichni mi říkají Clary. Bylo mi 20, když se to stalo. Těsně po maturitě, když náhle ze záhadných důvodů mi umřela mamka. Nikdo však nevěděl, kdo nebo co ji zabilo. Všichni jsme to nesli těžce, ale táta nejhůř.

Uzavřel se úplně do sebe. S nikým nemluvil, když najednou zničehonic zmizel. Někam odjel nebo aspoň to jsme si mysleli. Zůstal po něm byt a vzkaz: „Musel jsem na chvíli odjet. Už to nedávám. Nemůžu jen tak sedět tam, kde by měla být ona. Koupil jsem si last minute letenku. Budu teď chvíli cestovat. Procestuji místa, která jsme chtěli vidět spolu. Omlouvám se ti, že jsem nedal vědět dřív, ale přišlo to náhle. Mám tě rád. Ahoj. Taťka."

No v tu dobu jsem si opravdu říkala, že to tak fakt je, ale nebylo. Ve skutečnosti chtěl opravdu odjet a skutečně si koupil tu letenku. Ale na letišti ho unesli.

.... A tady začíná můj příběh.

... Je krásný letní večer. Zrovna dnes mám schůzku s mým nejlepším kamarádem Tomasem Millesem. S Tomasem se znám už od školky, chodili jsme spolu i na základku, ale potom on šel na elektroniku a já na bezpečnost. Tím naše přátelství samozřejmě neskončilo, naopak se utužilo. Vídali jsme se úplně stejně jako dřív, a to bylo každý den. Když jsme se neviděli, tak jsme si psali nebo volali. Je prostě úžasný. Má krásné, hnědé vlasy a oči. Je mírně svalnatý a vysoký, dobrých 180cm, což je oproti mě vysoký hodně. Jelikož mám celých 163cm. Ano jsem prostě malá, ale to máme v rodině. U nás jsou holky malé a kluci vysocí. Nemám žádného sourozence, takže mi ho Tomas vynahrazuje. Můžu s ním mluvit o všem, což je vlastně lepší než sourozenec. Vždy mě dokáže rozesmát a já jeho. Jsem totiž opravdu společenský a komunikativní člověk.

Měli jsme se sejít v našem oblíbeném podniku Medesu. Je to jedna z nejlepších restaurací v New Orleans, tedy aspoň pro nás, ale to je jen náš názor.

Už jsem byla u vchodu a vcházela dovnitř, když se u mě najednou objevil. Trochu jsem se lekla, protože jsem přemýšlela, kde asi je táta teď...jak se má...jestli je v pořádku...sice mi posílá každý den SMS, ale i tak. S Tomasem jsme se objímali. Je to naše obvyklé gesto, když se vidíme, vítáme a loučíme.

„Ahoj Clary. Jsem tak rád, že se vidíme. Jdeme si sednout?"

„Ahoj Tommy, taky tě ráda vidím. Jasně, jdeme. Tak jak dneska bylo? Byl si dnes na tom pohovoru? Vzali tě?"

„Aáále dneska to byl náročný den. Jo, byl jsem na tom pohovoru-" řekl skleslým hlasem. Bylo mi jasné, že ho možná nevzali, protože o tomhle jsme nikdy nežertovali. Odmlčel se. ,,-vzali mě!! Nastupuju na zkoušku už v pondělí," řekl zvesela a s úsměvem na tváři.

Šťouchla jsem ho do ramene. ,,To si děláš srandu. Tys mi nahnal strach. Už jsem si říkala, že si s nima budu muset jít promluvit. Tohle mi nedělej." A s úsměvem jsme přišli k našemu stolu.

Pomohl mi s kabátem a já si pomyslela, jaký to je gentleman, když mi pomáhal i s židlí. Posadili jsme se a povídali si o životě. Jsem ráda, že ho mám. Je to opravdový přítel. Takový, jakého každý chce mít. Milý, upřímný a zábavný. Bylo už pozdě. Strávili jsme spolu dobré čtyři hodiny, než jsme šli domů.

Rozdělili jsme se po chvíli, jelikož jsme oba šli opačnými směry. Měla jsem to dvacet minut od bytu pěšky, tak jsem šla rychle. Kdo to mohl čekat, že se to vše najednou a tak rychle zvrtne...

Jdu uličkou jen sedm bloků od mého bytu. Najednou se za mnou objeví nějaký muž. Z ničeho nic se objevil. V tom jsem zatočila do jiné uličky, abych věděla, jestli jde za mnou. Šel.