World of Shadow (CZ)

Kapitola 5.

Ráno jsem pak odcházela. Vyšla jsem ven a po chvíli se vedle mě objevil, zase Demien.

,,Už zase mě sleduješ?''

,,Ne nemusím tě sledovat.'' Podíval se na mě, zvedl jedno obočí a řekl: ,,Koukám, že máš stejné oblečení jako včera večer.''

,,Do toho ti nic není.''

,,Dobře. Tak co už si se mnou popovídáš?''

,,Ne.'' Byla to tak rychlá odpověď, kterou jsem ani já nečekala. Teda čekala ale ne tak rychle.

,,Proč ne?'' zeptal se mě a já mu odpověděla: ,,A proč jo. Neznám tě takže-''

,,No právě. Tak mě aspoň poznáš.''

,,Dobře, ale ne tady,'' řekla jsem a dodala: ,,Nikdy nevíš, kdo se kouká. A proč se o mě tak zajímáš a nenecháš mě v klidu žít život, co jsem žila.''

,,Jsi neznámou a -''

Přerušila jsem ho: ,,Super. Takže se o mě zajímáš, protože jsem neznámá? Tak to ať mě rychle poznáš a dáš mi pokoj. Řekl si o mě někomu?'' Chytla jsem ho za paži, aniž bych si to uvědomila. Jakmile jsem si to uvědomila pustila jsem ho a řekla: ,,Omlouvám se.''

,,V pořádku a ne neřekl jsem to nikomu. Měl bych?''

,,Rozhodně ne! A proč si to nikomu neřekl? Lovkyně stínů, co se baví s hlavním upírem tohohle města?''

,,Já ani nevím a víš, že si přiznala, že jsi lovkyně stínů.'' A sakra to mi vypadlo, že vůbec mluvím. Řekla jsem jen to na co jsem se zmohla, jelikož jsem nevěděla co říct: ,, Hmm. No dobře možná, ale je to velké možná, jsem jedna z vás, ale o světě stínů vím jen pár dnů.'' Ani jsem se na něj nemohla kouknout.

Pak začal vyprávět o sobě. O lovcích stínů. O jejich historii a furt se mě na něco vyptával. Ten kluk je zralej na cvokhouse pomyslela jsem si. Pak se mě najednou začal vyptávat na mé rodiče: ,,A co tví rodiče. Kde jsou? ''

Koukla jsem se na zem a řekla: ,,No mamka je mrtvá. Před dvěma měsíci a dnem zemřela,'' odmlčela jsem se, ,,No a taťka. Už jsem ho neviděla dva týdny. Prý někam odjel. Posílá mi SMSky, ale mě se to nezdá. I Michael mi říkal že mu to nesedí, ale jak může hledat někoho, kdo už má být dávno mrtvý.'' Vstala jsem a přešla k oknu mého bytu, kam jsem ho pustila.

,,Má být mrtvý?''

,,Ani nevím proč ti to vůbec říkám. Ale, no dobrá. Taky jsem se zeptala. Nevěděla jsem ,ale pro svět stínů by měli být mí rodiče mrtví a to i já. A ráda bych,'' otočila jsem se na něj, ,,aby to tak zůstalo. Takže to nikomu neříkej. Jasný?'' Byla jsem rozhodnutá, že jakmile mi odpoví, vyhodím ho z bytu, ale už jsem to nevydržela. ,, A teď bych byla ráda kdybys odešel.''

,,No dobře. Už jdu. Díky, že sis se mnou promluvila Clarisso. A neboj, tvé tajemství je u mě v bezpečí. Nikomu to neřeknu.''

,,Clary.''

,,Co?''

,,Říkej mi Clary. Všichni mi tak říkají. Nemám ráda, když mi lidi říkají Clarisso. Tak teď čau.'' Zabouchla jsem za ním dveře tak rychle než mohl něco říct.

No a byl tady páteční večer. Přichystala jsem se. Namalovala. Oblékla si bílé krajkové tílko, černé kraťasy a džínovou bundičku. Zrovna jsem si dožehlovala své krásné dlouhé brunet vlasy. Koukla jsem se do zrcadla a vzala si mé oblíbené modré tenisky značky Vans. Byly tak zářivé a stejně krásně modré jako moje oči. Slušelo mi to. Vyšla jsem. Už se čekalo jen na mě a na Tomase, který ke mně zrovna dobíhal. Došli jsme tam společně.