World of Shadow (CZ)

Kapitola 10.

,,Věčně nemůže být zle, že?'' zeptala jsem se.

,,Ne to nemůže. Jednou je zle. Jindy dobře, ale vždy se to vrátí k normálu. Co se stalo?'' zeptal se Demien.

,,Já už ani nevím co je normál. A nic důležitýho.'' Šla jsem na hřbitov zrovna když se ke mně připojil, ale nechtěla jsem měnit trasu a tak změnila pouze téma: ,,Něco nového?''

,,Ne, nic. A teď mi řekni co ti je, a neměň téma.''

,,Nic mi není. Jen o tom nechci mluvit.''

,,Dobře, ale tebe to bude tížit, když to někomu neřekneš.''

,,Řekla jsem to někomu, ale stejně. Neřešme to, prosím.''

,,Tak fajn. Kam to jdeme?''

,,Proč si vůbec přišel? Jen tak určitě ne.''

,,No šel jsem kolem. A uviděl tě, jak si smutná a tak jsem si řekl, že tě rozveselím.'' Hleděla jsem na něj pohledem, co říkal: 'nelži.' Hned se opravil: ,,Tak jo sledoval jsem tě.''

,,No zrovna jsem byla na cestě na hřbitov. Chtěla jsem se jen kouknout jestli je vše v pořádku, a nic se nestalo, s mámou a jejím hrobem. Slyšela jsem, že tu teď pobíhá někdo, kdo vykopává mrtvoly.'' Byla to chabá výmluva a já to věděla. Tuhle lež by poznal i blbec. Ve skutečnosti jsem si chtěla s mámou promluvit o všem co se děje.

,,Chtěla sis s ní promluvit že? Jako poprvé, co jsme se poznali. Taky jsi s ní mluvila.'' Kývla jsem.

,,Je toho hodně. Vše se mění. A jedinej člověk co mi zbyl z tohohle života, je na mě naštvanej. Takže tak.''

,,Myslíš toho kluka co je, teda byl, s tebou?'' Kývla jsem.

A on :,,Proč je na tebe naštvanej?'' Vcházeli jsme na hřbitov.

,,Protože na něj kašlu. Protože dávám přednost světu stínů před civilním. Protože-'' zarazila jsem se právě včas. Už jsem chtěla říct: 'Protože jsem šla radši bydlet k týpkovi, kterýho dneska budu znát tři týdny a je upír, než k nejlepšímu příteli, bratrovi, kterého znám celý život.' Už jsme dorazili ke hrobu mé matky a já řekla: ,,No to je jedno, vím to.''

,,Co víš?'' zeptal se mě. Klekla jsem si ke hrobu. Zapálila svíčku a nespouštěla oči z hrobu.

,,Vím to. Jsem nejhorší kamarádka, a ještě horší sestra. Jsem pitomá. Nenávidím lži. Ale musím mu lhát. Vím, že je mnohdy, teda spíš vždy lepší pravda, než lži, ale nemůžu to udělat. To ať si o mě myslí to nejhorší. Vím, že-'' začaly mi téct slzy a pokračovala jsem ,,-Vím, že ho budu muset opustit. Pro jeho dobro. Nemůžu tu být pro něj naplno.'' Utřela jsem si je ,,I když mi rodiče lhali. Chápu to. Udělali to pro moje bezpečí. Ale stejně bych to chtěla vědět. Byla bych aspoň připravená.'' zavřela jsem oči a dál mluvila ,,Chtěla bych vědět, kde je táta a ten šutr.'' Jakmile jsem to řekla vím jen to :

Bylo to divné. Měla jsem otevřené oči a viděla Demiena, jak se ke mně sklání a něco mi říká, ale nemohla jsem se pohnout, ani nic říct. Najednou jsem slyšela něčí hlas. Neznámý. Ženský.

Říkal: ,,Filiance,, nolite ergo solliciti esse. Et omne Bonun est faciet. Mox invenies quo tibi quaeritis.'' ze začátku jsem nerozuměla, ale nakonec jo. Znamenalo to: 'Dcero, neboj. Všechno bude dobrý. Brzy najdeš to, co hledáš.'

Hlas mluvil o drahokamu Lakiza. Zkusila jsem to. Zeptala jsem se, kde ho najdu, ale z úst mi vyšlo: ,,Utin eo, Lapide Lakiza.'' opravdu jsem se zeptala, kde najdu drahokam lakiza.