World of Shadow (CZ)

Kapitola 41

Už jsem byla připravena na odchod domů. Zapadlo slunce a já šla do haly, ze které jsme měli odejít. Všichni už tam čekali, nebyli tam pouze moji přátelé, se kterými jsem měla odejít, ale i rada a ostatní, se kterými jsem se tu seznámila. Erika, Daniel, Filip a pár dalších, které jsem znala od vidění. Poděkovali jsme si a rozloučili se. Otevřel se portál. ,,Jsem ráda, že to funguje. Teda zatím ty vypadá funkčně,'' řekla jsem si spíš pro sebe, ale evidentně dost nahlas, jelikož se všichni začali smát. Prošli jsme portálem. Byli jsme u Elyáše v krámku. ,,Je hezké, vidět něco, co znát delší dobu,'' řekla jsem.

,,Ano. To je. Kam to chceš jít?'' zeptal se Elyáš.

,,Přenesl by si nás na naší chatu v rockhill brooklynských lesích. Jestli chceš, můžu ti ji ukázat.''

,,To je dobrý, to místo znám.'' Kývla jsem. On mávl rukama a otevřel portál. Vešli jsme všichni a Elyáš ho pak zavřel. Uviděla jsem naší chatu ,,Dlouho jsem tu nebyla,'' řekla jsem a vynořily se mi všechny vzpomínky. ,,Počkáte tady a nebo půjdete se mnou?'' Byla to blbá otázka. Bylo mi jasný, že půjdou.

,,Jdeme,'' řekli všichni najednou. Kývla jsem a šli. Vešli jsme. Chata na první pohled vypadala neobytně, že tam už roky nikdo nebyl. Když jsem se, ale podívala podruhé, tak tam byli známky, že nejdéle před dvěma dny tu někdo byl.

,,Dva dny,'' konstatovala jsem.

Ostatní se koukali tázavě. Mávla jsem jen rukou a šla zkoumat chatu. Prošla jsem celou chatu. Byla něčím jiná, než jsem si pamatovala, ale nevěděla jsem čím.

,,Nic tu není,'' řekl Demien. Ostatní kývli.

,,Ne. Je tu něco jinak, než si vzpomínám. Moment už to mám.'' Ostatní jen koukali. Mám to. Šla jsem zpět do kuchyně. Byla tam nová skříň. Někdo si dal tolik práce, aby to zapadlo do interiéru. Marně, já to poznala. Koukla jsem se první okolo, pak ji otevřela. Byly v ní konzervy, luštěniny apod. Sáhla jsem na jednu poličku. Žádný prach a vypadalo to, jako by to tam někdo nedávno utřel. Trochu jsem se zamyslela. ,,Aperire,'' řekla jsem a najednou se ozvalo jako by lupnutí. Ostatní přišli ke mně. Vzala jsem za skříň. Ostatní mi pomohly. Oddělila ji od zdi. Byl tam nějaký průchod. Neznala jsem to. Všichni jen koukali. Já vešla první, ostatní mě následovali. Michael tam zůstal na hlídce, kdyby někdo šel, slyšel by ho a rychle bychom mohli utéct. Chvíli jsme šli a narazili na cihlovou zeď. Konec tajné chodby, ale přitom tam muselo něco být. Sáhla jsem asi na všechny cihly, co tam byli, až dokud jsem neucítila jejich změny. Dvě z nich byli jiné. Sáhla jsem na ty jiné. Otevřela se ta zeď, na kterou jsme narazili. Byla jsem překvapená. Také strachy bez sebe, ale i vzrušená neznámem. Dobře, tak pojď, buď statečná, pomyslela jsem si a šla. Narazili jsme na cely. Byli tam dvě, ale v tom kouzlu, co jsem prováděla na vyhledání otce a jak jsem se přenesla byli tři. Ještě někde, tu musí něco být. Rychle jsem prolítla vzpomínku na vše. Šla jsem k té cele napravo, až na konec místnosti. Tady jsem stála. A on byl tady. Otočila jsem se ke zdi tak kolem úhlu šedesát. Tak a ty si byl tady. Zkusím se přenést k němu a uvidím, pomyslela jsem si. Zkusila jsem to, nic se nestalo. ,,Musí tu být. Není nějaký kouzlo, co-'' došlo mi to.

Byli dvě možnosti. První, že použili to samé kouzlo, co bylo v Lepidusu. Anebo ta možnost, na kterou jsem ani nechtěla myslet, že táta umřel, a proto se k němu nemůžu přenést. Věřila jsem té první. Musela jsem. Nechci ztratit dalšího svého milovaného člověka, musí žít, pomyslela jsem si. Tak že, jak já bych prolomila obranu, když nemám démona. Mám to. Otočila jsem se a šibalsky se usmála na Elyáš. Ten byl vyděšen. Čekal, co mám za lubem ,,Elyáši?'' řekla jsem. ,,Prosím, můžu si vzít trochu tvé krve?''

Vyvalil oči. ,,Cože? To nemyslíš vážně, že né?'' řekl vyděšeně.

,,Myslím, jsi čaroděj a kouskem démon. Potřebuju trochu tvé krve.''

,,Na co?''

,,Na prolomení.'' Šla jsem k němu blíž. Stále byl vyděšen, ale neudělal krok dozadu. Natáhla jsem k němu ruku. Dal mi jí. Vedla jsem ho ke zdi a držela v ruce nůž. ,,Levou prosím. Demiene ty prosím hlídej, aby sem Michael nevešel a řekni, že jsme všichni v pořádku, až se pokusí přijít,'' řekla jsem. Kývli oba. Řízla jsem ho přes celou levou dlaň. A rychle přitiskla jeho ruku na zeď. ,,Pentibus,'' zopakoval, aniž bych mu to musela říkat. Uslyšela jsem zase cvaknutí. A najednou se zeď rozletěla. Nekecám fakt, rozletěla se od nás dovnitř. Všude byl prach a my byli v šoku. Po chvíli jsme viděli další celu. Otcovu. Podívala jsem se líp a byl tam. Byla jsem tak nepopsatelně šťastná. Na zámek jeho cely nakreslila sugaelem runu na otevření zámku. Ta se otevřela ,,Tati.'' Vrhla jsem se k němu. Byl trochu mimo. Musel být bez jídla a vody několik dní. Našla jsem ho. Našli jsme ho spíš, bez pomoci mých přátel, bych ho nikdy nenašla. Koukl na mě. Vzorničky se mu rozšířily.

,,Clary? Jsi to opravdu ty? Neblázním?'' Zakroutila jsem hlavou.

,,Ne. Jsem tu. Přišla jsem si pro tebe, jak jsem řekla.''

,,Clary. Omlouvám se ti za všechno,'' řekl.

,,To nevadí. Chápu to. Teď odtud co nejdříve vypadneme.'' Vzala jsem ho a kluci mi pomohli.

Michael k nám chvíli předtím přišel. Ani jsem nevěděla, že brečím, dokud ke mně nepřišel a neutřel mi je. Odešli jsme a přenesli se portálem zpět domů. ,,Děkuju vám všem. Bez vás by byl mrtvý a já taky,'' řekla jsem, po přenesení a objala je všechny najednou.

Rozloučili jsme se a s Michaelem vzali tátu do hotelu. No spíš ho Michael vzal, protože má tolik síly na rozdávání. Položil ho do mého pokoje přímo do postele. Dala jsem mu napít. Už jsme odcházeli, když mě chytil za ruku a řekl: ,,Clary.'' Otočila jsem se na něho. ,,Neodcházej prosím.'' Pohlédla jsem na Michaela, který pochopil a odešel. Já se otočila k taťkovi a pohladila ho po tváři. ,,Chyběl si mi tati. Musíš se vyspat. Já budu jen vedle v pokoji. Nebudu daleko. Kdyby něco, zavoláš mě. Michael tě uslyší a řekne mi to, kdybych tě neslyšela já. Dobře?'' řekla jsem. Kývl. Dala jsem mu pusu na čelo a on mě pustil. Já odešla za Michaelem. Byla jsem vyčerpaná z celého dne. Umyla jsem se a šli jsme oba spát.

Už skoro svítalo. ,,Doufám, že bude spát dlouho, ať se vyspím. Ty kouzla jsou čím dál vyčerpávající.'' Usmál se a dal mi pusu.

,,Doufám, že teď už to nebude tak hektické. Našli jsme ho a vypadá to, že jsme porazili Jákoba. Nechci to zakřiknout, ale začíná se nám dařit. Jak jsem říkala, nemůže být věčně zle, ani pořád dobře. Vždy se to vrátí k normálu.'' Zasmál se.

,,Ano. Už to tak vypadá. Jsem rád, že kromě únavy ti nic není.'' Kývla jsem.

,,Dobrou noc, zlato,'' řekla jsem mu.

,,Dobrou noc, lásko. Snad se dlouze vyspíš,'' odpověděl.

Toto je prozatimní konec. Ještě to mělo pokračovat, ale zde to ukončím. Snad se Vám tento příběh líbil. Budu ráda za jakoukoliv odezvu. :)

IceClyPri