Avengers- Leben für leben 2

6.Kapitola Pust mě!

Pohled Petera
Můžeme být u pana Starka. Spí. Sedím u jeho postele. Koukám jak spí. Nemůžu přestat myslet proč se to děje? To pořád myslí na tu Amelii? Stekla mu slza. Jeho krevní tlak trochu stoupnul. "Ne, Amelie já tě nepustím" řekl. "Pane Starku, proberte se" řekl jsem a zatřásl jsem sním. Po chvilce otevřel oči. Párkrát zamrkal. "Petere" řekl nechápavě. "Pane Starku tolik jsem se o vás bál" řekl jsem a objal ho. Musí být v pořádku. Nesmí se mu nic stát. Všichni mě opustily on nesmí. "Co se stalo" zeptal se mě. Pustil jsem ho. "Vy jste omdlel kvůl vyčerpání organismu a jak ste padal tak ste se uhodil tak máte otřes mozku, no a měl ste záchvat úzkosti" řekl jsem. "Kdo tě sem zavolal" řekl. "Pan Rhodes" řekl jsem. "Neměl tě sem volat" řekl. "Ale..." řekl jsem. "Nepotřebuju tě" řekl. "Tak a dost. Uvědomte si že Amelie zemřela a když se takhle budete dál chovat tak umřete taky to vám nedošlo. Takhle oplácíte její oběť" křikl jsem. Kouká na mě a má vykulený oči. "Musíte si uvětomi že když takhle budete pokračovat tak zemřete a další lidi by truchlily a možná by někomu by stejně jako vám a takhle by se to pořád opakovalo. A navís ste jedinej kdo mi zbyl" řekl jsem. Nezmohl se na žádný slovo. Po chvíly usnul. Já nemůžu přijít i o něj. Vstal jsem a šel ven z místnosti. Je tam pan Rhodes. "Petere děkuju že si přijel" řekl. "Nemáte zaco" řekl jsem. "A co teta jak se má" řekl. "Nepůjdeme radši ven" řekl jsem. "Dobře půjdeme a já tě odvezu domu" řekl. Šly jsme k autu. Nasedly jsme. "No teta zemřela asi před rokem" řekl jsem. "Pane bože, Petere to je mi líto" řekl. "Ne to je dobrý" řekl jsem. Po chvíly jsme tam byly. "Zastavte" řekl jsem. Zastavil. "Tady bydlíš" zeptal se udiveně. "Jo tady bydlim, dobrou noc" řekl a jsem a vystoupil. Šel jsem do bytu. Rozsvítil jsem.  Uslišel jsem nějaký zvuk. Nasadil jsem si přístroj na pavučiny. (Pardon nevim jak to napsat).
Zablikaly světla. Co to kruci je. Něco mě odhodilo. Dopadl jsem na břicho. Rychle jsem vstal. Vystřelil jsem proti tomu 'vetřelci' pavučiny. Šel jsem kněmu. Podíval jsem se na ní. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. "Jak..." řekl jsem. "Pust mě" řekla....