Život poté

1. Když se všechno hroutí

Marinette

Bylo sychravé páteční odpoledne. Právě skončila škola a moje nohy mě vedly z autobusové zastávky jen jediným směrem - domů. Netrvalo to ani patnáct minut a už jsem stála před hnědými dveřmi, silně vyčerpaná nejen z dnešního tělocviku, který jsme měli poslední hodinu, ale i z jiných situací.
Dnes se toho událo spoustu, ale pro mě to byl docela normální den, jelikož se mi to stávalo běžně. Nebyla jsem oblíbená, ve škole mě šikanovali. Neměla jsem ponětí, jestli kvůli vzhledu, povaze nebo mým známkám. Ty se však od průměru moc nelišily, takže tohle to rozhodně být nemohlo, chybu museli najít ve mně. Ať jsem se však snažila ten nedostatek najít sebevíc, nedařilo se mi to. Prostě mě měli za nenormální šestnáctiletou holku, ze kterou si můžou dělat legraci kdykoliv se jim zachce.
Aby toho nebylo málo, tak mi jeden kluk dneska hodil do tašky zbytek zmrzliny, protože už ji prostě nechtěl. Všechny sešity se mi tak zničily a o batohu ani nemluvím. Z venku to naštěstí nešlo tolik vidět, ale tohle už přesahovalo všechny hranice a já z toho byla zoufalá. Rozhodla jsem se to tedy rodičům říct.

Povzdechla jsem si a otevřela dveře domu. Nerozhlížela jsem se, jenom si přezula boty a šla dál chodbou do kuchyně. Něco tady bylo špatně.
„Mami? Tati?" zeptala jsem se, protože v kuchyni neseděli. Většinou tam touto dobou byli, když jsem přišla ze školy.
„Jsme tady, holčičko," ozval se z obývacího pokoje hlas taťky. Poznala jsem, že se něco děje.
Když jsem se vydala do obýváku, rodiče seděli na gauči. Mamka brečela a táta ji objímal.
„S-stalo se něco?" podívala jsem se na ně a bála se odpovědi. Doufala jsem, že se rozbila třeba nějaká cenná váza, to by klidně bylo v tomhle domě možné.
Nikdo mi neodpovídal, rozhodla jsem se tedy přejít k nim. Batoh jsem si položila na zem vedle gauče a pak si na něj sedla k mamce. Položila jsem jí ruku na rameno.
„Mami, jsi v pořádku?"
Mamka se na mě najednou otočila a objala mě, nepřestávala brečet. Pevný stisk jsem jí oplatila.
„Babička před hodinou zemřela," odpověděl mi na mou otázku táta tichým hlasem a já otevřela pusu dokořán. Do očí se mi nahrnuly slzy. Celý vesmír, jako kdyby se v tu chvíli rozpadl na milion kousíčků a nikdo ho nezmohl zachránit.
„Ne," zašeptala jsem a teď mi došlo, proč tady panuje taková smutná atmosféra. „Že si děláš srandu, prosím."
„Myslíš, že kdybych si dělal srandu, tak by tady tvoje matka brečela?" podíval se na mě vyčítavě táta. Několik slz mu přitom teklo po tváři.
„To ne, jen jsem doufala, že...to je jedno, omlouvám se. Půjdu k sobě do pokoje," řekla jsem, opatrně se vymanila z mámina objetí a vstala z gauče. Vzala jsem do ruky svoji tašku a pomalu se vyplazila z místnosti. Dnes jsem jim o té šikaně rozhodně říct nemohla.

Když jsem dorazila do pokoje, taška šla na svoje místo do rohu a já sebou plácla na postel. Začala jsem přitom nekontrolovaně brečet.
Babička byla nemocná. Dlouho se léčila v nemocnici, protože měla rakovinu. Bohužel se ale dnes stalo tohle. Bylo jí šedesát sedm let. Mohla tady s námi být ještě dlouho, ale ne, ono se musí všechno pokazit najednou. Nestačilo, že mě ve škole šikanovali, musela jsem si projít i tímhle...
Zbytek odpoledne jsem probrečela, v noci jsem nemohla usnout. Moje myšlenky se točily kolem všech těch problémů ve škole, úmrtí babičky a já nechápala, proč se tohle všechno děje zrovna mně. Věděla jsem, že život není procházka růžovou zahradou plnou jednorožci, sluníčka a lásky, ale tohle bylo opravdu už moc.
Otočila jsem se na pravý bok, protože na levý to nešlo. Měla jsem tam totiž modřinu, jak jsem spadla ze schodů, protože do mě někdo strčil. Jelikož se se mnou nikdo nebavil, neměla jsem se komu svěřit a já se o tom vlastně ani s nikým bavit nechtěla. Doufala jsem jenom, že přežiju následující dny. Tohle byla moje poslední myšlenka předtím, než jsem se propadla do říše snů.

Pohřeb se konal za týden ve čtvrtek. Přišli na něj všichni členové naší rodiny a několik blízkých přátel babičky, kteří mohli. Panovala tam ponurá atmosféra, jak to na pohřbech bývá a ani nemám sílu to všechno popsat.
Když to skončilo, jeli jsme domů. Nikdo neměl na nic náladu a já byla ráda, že nemusím další den do školy, vlastně jsem tam nechodila ani ten týden předtím.
Rodičům jsem řekla o té šikaně o víkendu, naštvalo je to a hlavně mrzelo. Nevěděli, že si něčím takovým procházím a měla jsem jim to prý říct dřív. Jenže já nemohla, ve škole by to bylo ještě horší.
Povzdechla jsem si a otočila se na bok. Ležela jsem na posteli, přešla mě nálada na všechno. Z očí mi tekly slzy a chtěla jsem se prospat, když v tom mě zavolala mamka zezdola. Neváhala jsem ani vteřinu a vyplazila se z postele. Sice se mi nechtělo s nikým mluvit, ale rodiče mě v těchto dnech potřebovali víc, než kdy dřív.
„Mami? Chtěla jsi něco?" zeptala jsem se, když jsem dorazila dolů do kuchyně, kde mamka i taťka seděli u stolu.
„Posaď se, beruško," usmála se mamka a já si sedla na židli naproti rodičům.
„Víš, přemýšleli jsme nad tím, co se ti děje ve škole a pokusili se společně přijít na nějaké řešení. Nakonec jsme se dohodli, že jediný možný způsob, jak tě zbavit té šikany je, že se přestěhujeme," řekl taťka a já na něj překvapeně vykulila oči.
„Cože?"
„Měla bys školu kousek od domu a my s tatínkem bychom si mohli otevřít vlastní pekárnu přímo pod naším bytem. Co ty na to?" zeptala se zase mamka a já nemohla uvěřit vlastním uším. Byla jsem ráda, neskutečně mě to potěšilo, ale musela jsem zjistit ještě jednu věc. Tu mi totiž neřekli.
„A kam bychom se vlastně stěhovali?"
Když jsem vyslovila tuhle otázku, táta se usmál. „No přece do Paříže."

***

Takže ahoj 💗
Vítám vás u první kapitoly mého nového příběhu. Má přesně 980 slov, takže tak nějak budou dlouhé i ty další 😇

Už jsem tuhle knížku vydat musela, protože mi to docela chybělo 😅
Kapitoly budou vycházet ob den, což znamená, že další bude v pátek. Každý den bych totiž nestíhala, snad to nevadí 💗

Taky bych chtěla moc poděkovat Hela003, která mi udělala ten nádherný cover 😍 fakt se ti moc povedl, já sama bych nikdy takový nedokázala 😍😘
Velké díky za pomoc s příběhem patří taky AdlaBakovML 😘 hodně jsi mi pomohla, takže ještě jednou mockrát děkuju 💗💗

No a kdybyste měli volnou chvíli, můžete se mrknout na můj instagram: Less216.mlb

To by bylo tak všechno, co jsem chtěla na úvod říct 💖
Doufám, že se jste s touhle kapitolou spokojení a že se vám líbí i ten nápad samotný 😍 jakýkoliv komentář nebo hlas mě moc potěší 😍😘

Vaše Less216 💖