Život poté

13. Kluk mnoha tajemnství

Adrien

„Takže...co se děje, Adriene?" zeptala se mě Marinette, když jsme se procházeli po ulicích Paříže. Jelikož byl podzim, tak se tady sem tam válelo listí, které spadlo odněkud ze stromu. Na to, že tohle období teprve začínalo, bylo docela chladno.
Povzdechl jsem si a zabořil obě ruce do kapes své tenké černé bundy. Marinette na sobě měla červený kabát, který si přitáhla blíž k tělu. Zřejmě jí byla zima.
„Vážně je mi tohle úplně blbý," zamumlal jsem.
„Tak proč jsi chtěl, abych s tebou šla ven?" nechápala a já se jí ani nedivil. Jen jsem si poslední týden ve škole ujistil jednu věc. Vždycky, když jsem ji viděl, se mi zatajil dech, její pronikavý pohled způsoboval můj zrychlený tep a vše kolem mě se zastavilo. Existovala pro mě jen ona. Bylo jasné, že už pro mě není jenom kamarádka, ale dívka, ke které cítím něco víc.
Trochu jsem se za to nenáviděl, protože Mari si teď prošla těžkými věcmi a já myslel jen na jediné... Po chvíli mi došlo, že se na mě dívá a čeká nějakou odpověď. Pokud možno smysluplnou.
Nadechl jsem se. „Připadám si jako malý děcko. Doma se něco stane a já hned uteču pryč."
„Takže se něco stalo s otcem?" hádala Marinette správně.
„Jo," přikývl jsem. „Ten den, jak jsi byla první den ve škole, se vrátil domů. Řval na mě a řekl, že když ještě jednou zaspím, mám se školou útrum. Dal mi domácí vězení a dneska na mě zase vyjel. Teď bych měl být na jednom focení, ale já se mu vzepřel."
„Vzepřel?" zopakovala překvapeně Mari.
„No...vzpomněl jsem si na to, co jsi říkala ty, že si mám s ním promluvit. To focení a modeling mě nebaví, mnohem radši maluju. Víš, rád bych po střední šel na uměleckou školu, ale to se otci nelíbí. On chce, abych mu pořád dělal modela a fotil. Nic jiného ho nezajímá," vydechl jsem. Marinette se na chvíli zamyslela. „Jsi vlastně druhý člověk ze třídy, který ví, že maluju," usmál jsem se na ni. Byl to sice smutný úsměv, ale aspoň něco.
„Nevěděla jsem, že tě baví malovat," řekla.
„Baví, je to můj největší koníček. Vlastně to kromě hraní na klavír dělám skoro pořád. Tyhle dvě věci mě skutečně naplňujou." Stejně jako, když jsem s tebou. Tuhle větu jsem se ale neodvážil vyslovit nahlas.
„Takže umělec celým srdcem," usmála se Marinette a já musel přikývnout.
„Vlastně jo. A co ty? Co třeba baví tebe? Známe se už nějakou chvíli, ale pořádně o tobě nic nevím."
„No, občas taky kreslím. Teda spíš navrhuju oblečení, jednou bych se ráda stala módní návrhářkou. Možná je to bláznivé, ale já si nemůžu pomoct. Ještě miluju zvířata a přírodu, nebo poslouchám hudbu," svěřila se mi.
„Takže taky umělkyně?"
„To přímo ne, ale tak znáš to. Nikdy nevíš," pokrčila rameny.
„To máš pravdu. Ale já se teď hlavně bojím vrátit se domů," povzdechl jsem si. Měl jsem z otce vážně strach, ten jeho hlas když po vás křičí, byl strašný.
„Tak já nevím...co kdybych tam šla s tebou? Nebo bys mu třeba mohl ukázat nějaké tvoje výtvory, něco před ním namalovat. Třeba by to s ním něco udělalo a nechal by tě na tu školu jít," navrhla a já se na ni podíval. Nejen, že byla krásná, ale měla i super nápady.
„Pár obrazů, co jsem namaloval, už viděl. Řekl, že je to sice pěkné, ale že se tím neuživím tolik jako modelingem. Víš, tohle mě třeba vůbec netrápí. Chci dělat to, co mě baví. Samozřejmě by bylo bezva, kdyby se moje tvorba někomu líbila, ale zatím to moc lidí nevidělo," povzdechl jsem si.
„A to je podle mě ten problém," luskla Marinette najednou prsty a já se na ni překvapeně podíval.
„Prosím?"
„Co když ti v tom brání proto, že si myslí, že tvoje díla nikdo moc neocení, protože to lidi neviděli? Co když si proto myslí, že je to ztráta času?"
„Myslíš, že bych to měl lidem ukázat? Vyjít na povrch s tím, že maluju?" zeptal jsem se a v duchu jsem měl strach. „Já nevím...bojím se, že se to nikomu nebude líbit a že kvůli jejich názoru mi otec tu školu zakáže. Navíc si nedělám velké iluze."
„Řekl jsi, že to moc lidí nevidělo, takže někdo už musel. Kdo to byl?" podívala se na mě zvědavě.
„Nino, učitelka, otec a Nathalie, jeho asistentka. Všem se to líbilo, ale možná to řekli ze soucitu, já nevím," vydechl jsem ztrápeně.
„Chtěla bych to vidět," usmála se najednou Marinette.
„J-jako ty obrazy?" zamrkal jsem překvapeně.
„Jako ty obrazy, jo."
„No...nechci ti přivodit šok," řekl jsem a nevinně se usmál.
„Proč šok? Adriene, jestli jsem jedna z mála lidí na světě, kdo o tom ví, měla bych je vidět...ale chápu, jestli mi to nechceš ukázat," povzdechla si a kopla nohou do jednoho kamínku, který jí stál v cestě.
Hlasitě jsem polkl a chvíli přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl.
„Byl bych moc rád, kdybys mi řekla svůj názor, princezno," usmál jsem se a přitom se doslova topil v jejích krásných pomněnkových očích.

***

Tak jo, lidičky, máte tady slíbenou kapitolu 😍 doufám, že se vám líbila, i když nebyla moc dlouhá, ale znáte to. Ne vždycky se vám podaří napsat něco tak, jak byste si přáli...hlavní ale je, že se tam stalo to podstatné 😇 ❤

Co říkáte na Adriena, že maluje? Překvapilo vás to trochu? Mně to přišlo jako bezva nápad, nikde jsem zatím nic takového nečetla, tak snad se to líbí i vám 💕

Taky vám chci moc poděkovat, tahle knížka totiž překročila už 300 přečtení a má 69 hlasů...to jsme teprve na začátku, což je naprosto neuvěřitelný 😭💙 Jsem ráda, že se vám příběh tak líbí 💖

No nic, pokračování bude v pondělí. Miluju vás, lidi 😍😘💗

Vaše Less216 💖