Život poté

6. Starosti

Marinette

Když jsem se dostala z pekárny domů, oba rodiče na mě čekali v kuchyni. Seděli u stolu jako u výslechu a byli otočeni směrem ke dveřím. Hlasitě jsem polkla, nahánělo mi to husí kůži.
Položila jsem klíče na stolek v chodbičce a pak došla k nim.
„Ahoj," pokusila jsem se o úsměv, ale dostalo se mi jen zamračených pohledů jak mámy, tak i táty.
„Kde jsi byla takovou dobu? Báli jsme se o tebe, Marinette. Mohla ses ztratit, vůbec to tady neznáš a navíc jsi slíbila, že nám zavoláš. Jenže ty nic, za celé dopoledne ani jeden hovor, víš, jaký jsme měli strach? Tohle je Paříž proboha, může se tu stát cokoliv," panikařila máma. Přišlo mi, že to moc prožívá.
„Mami, jsem v pořádku, stojím tady živá a zdravá, nevidíš? A nebyla jsem sama, někoho jsem potkala. Jednoho kluka. Jmenuje se Adrien, hodně mi pomohl. Potom jsme se šli projít a trochu se zdrželi," vysvětlovala jsem jim to pěkně dlouho. „A asi jsem si zapomněla zapnout vyzvánění."
„Ty jsi byla venku s cizím klukem? Kdo to vůbec je?" zeptal se nechápavě táta.
„Buďte v klidu, je to normální kluk. Navíc spolu budeme chodit do školy. Vážně jsem v pořádku, nemusíte mít strach," usmála jsem se. Rodiče to někdy opravdu přeháněli, pokud šlo o kluky a zvlášť o ty cizí.
Mamka najednou vstala ze židle, následovaná tátou. Oba dva zamířili ke mně. Vypadalo to celkem komicky, ale nemohla jsem se smát, jinak by mě nebrali vážně ani oni.
„Opravdu jsme se o tebe báli, tohle nám už nedělej," řekla mamka a pak mi padla kolem krku. Čekala jsem všechno, jenom tohle ne. Bylo to zvláštní, ale pořád lepší, než kdyby mi zakazovali chodit ven, jako Adrienovi jeho otec.
„Dobře, slibuju. Budu vám volat, když půjdu ven, ale je mi už šestnáct. Nemůžete mě pořád hlídat." Objala jsem mamku na oplátku.
„No to máš pravdu, ale abys věděla, že jsi tohle přehnala, tak máš na týden zaracha. Žádné chození ven, jasné? Po škole hned domů," rozhodl táta.
„Co? Vždyť jsem nic tak hrozného neudělala," protestovala jsem.
„Měli jsme o tebe strach, chceme mít aspoň chvíli jistotu, že jsi doma a v pořádku. Nedávno jsme ztratili jednoho člena rodiny, snad chápeš, že se nechceme bát ještě o tebe. Navíc sis prožila tu šikanu," podívala se na mě mamka.
Tomuhle jsem rozuměla, takže už s tím nešlo nic dělat. Na rodiče jsem ale byla trošku naštvaná.
„Tak dobře, fajn, vyhráli jste. Jdu do pokoje."
„Ty nemáš hlad? Jsou tam ještě ty špagety," řekl táta a já zavrtěla hlavou. Nic jsem na to neřekla, jen se vydala nahoru.

Šla jsem ke svému počítači, který stál na psacím stole. Zapla jsem ho a posadila se na velkou růžovou židli, byla vážně pohodlná.
Najela jsem na Facebook, kde jsem vyhledala jméno Adrien Agreste. Ukázalo se mi několik takových profilů, ale jen jeden z nich byl on. Měl tam krásnou fotku, na které se i hezky usmíval.
Taky mi to vykouzlilo úsměv na tváři a nakonec jsem mu poslala žádost o přátelství. Když už na něj nemám číslo a nemůžu týden ven, mohli bychom si aspoň psát.

Adrien Agreste přijal vaši žádost o přátelství.

A: Ahoj princezno, tak co doma?
M: No nic moc, mám na týden zaracha...😅😏
A: kecáš 😯
M: bohužel ne, ale tak mohlo to být i horší, protože oni vyváděli, jak kdybychom se neviděli týden a ty jsi byl sériový vrah😅
A: co ty víš, třeba mají pravdu...co když tajně spřádám plán, jak vyvraždit tebe a celou tvoji rodinu? 😈😊
M: to těžko, za ten jeden den tě znám dobře a vím, že bys to neudělal. Ty nejsi takový
A: seš si jistá, princezno?
M: naprosto
A: skutečně?
M: no tak, vzdej to, Adriene. Oba víme, že mám pravdu já 😇
A: a na to jsi přišla jako jak?
M: neřeknu 😜
A: ale no tak, Mari prosím, snažně prosím 😇😉
M: ...
A: copak?
M: nic, jen mě štve, že se uvidíme až v pondělí, musím nějak přežít zítřek
A: jo, to mě taky, jsi fajn holka 😊❤
M: děkuju, taky je s tebou sranda 😁

Tohle mě vážně potěšilo. Dál jsme si s Adrienem psali prakticky celé odpoledne až do té doby, než na mě padla únava a musela jsem si jít lehnout. Ještě předtím, než jsem usnula, mě napadla jedna věc.
Kdybych nešla do toho parku, s Adrienem bych se poznala nejspíš až v pondělí a kdo ví, jestli vůbec. Neznamená to, že když chodíme do stejné školy, bude to samé platit i o třídě. Bylo ale jasné, že by mi vůbec nevadilo, kdybychom byli spolužáci. Rozhodně bych měla důvod se pak těšit do školy každý den.

***

Ahojky, dnes tu máme o dost kratší kapitolu než minule, takových 780 slov plus mínus 😇

No, jako vždy doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a budu ráda za jakoukoliv hvězdičku a komentík 😍😘

Jo a už jsem tak nějak vymyslela, co všechno bude v příběhu 😆 myslím, že se rozhodně máte na co těšit, protože tohle je teprve začátek 😈😇❤💙

No nic, radši už budu končit a u další kapitoly se uvidíme v pondělí, tak snad to všichni do té doby nějak přežijeme 😁😘😍💕

Less216 💞